Projev prof. JUDr. Václava Pavlíčka, CSc. v Karolinu, při příležitosti oslav státního svátku 17.11.2018
Vaše Magnificence, kolegyně a kolegové, vážení hosté. Dovolte, abych vás uvítal jménem "Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových" na dnešním koncertu věnovaném 17. listopadu, který byl jako ocenění hrdinství a obětí českých vysokoškoláků v době války prohlášen za Mezinárodní studentský den. Letošní vzpomínky rezonují s oslavami 100 let od vzniku Československa, jako symbolu demokracie a republikanismu. V roce 1939 útoky na vysoké školy a jejich studenty měly být odpovědí na to, že spontánními demonstracemi 28. října 1939 dala česká veřejnost najevo svou věrnost právě těmto ideám demokracie a republikanismu. Ani okupace českých zemí Německem neznamenala zánik československé státnosti, neboť pokračoval odpor obyvatelstva na okupovaném území a od počátku války započal i aktivní ozbrojený boj tvořících se československých jednotek v zahraničí. Do čela boje Čechoslováků se postavila politická reprezentace utvořená nejprve v Paříži, později v Londýně v čele s posledním legitimně zvoleným prezidentem Dr. Benešem. Doma byla podporována různými odbojovými skupinami. S prezidentem Benešem udržoval styky i protektorátní ministerský předseda generál Eliáš. Londýn se stal později útočištěm dalších reprezentací států, jejichž území bylo okupováno a stal se také místem, kde byl 17. listopad prohlášen za Mezinárodní studentský den. Odboj českých občanů byl výsledkem předchozí vlastenecké výchovy ve školách i ve veřejném životě a reagoval i na represe uskutečňované okupačním režimem. Okupační moc se snažila takový odpor potlačit s pomocí úzké vrstvy kolaborantů a značné části českých Němců, jak o tom vypovídají také vzpomínky tehdejších vysokoškoláků. Období od října do 17. listopadu 1939 bylo vyústěním střetů mezi českou společností a okupanty na domácí půdě. Jejich výsledkem byla také smrt J. Opletala a V. Sedláčka, poprava studentských vůdců, deportace vysokoškoláků do koncentračního tábora údajně na převýchovu a uzavření českých vysokých škol. Vrstva kolaborantů však nebyla ani tak silná, aby se okupační režim odvážil organizovat z nich české ozbrojené jednotky, jež by po boku Německa bojovaly na válečných frontách, jako se jim to dařilo vytvořit z jiných okupovaných států. I na tuto část historie z doby války mohou být Češi hrdí. Letošní vzpomínka na 17. listopad a jeho odkaz se uskutečňuje po oslavách 100 let československé státnosti. Československá státnost byla významnou etapou historické státnosti české. Od jiných jejich etap a podob se odlišovala republikanismem a demokratickým uspořádáním. O tom, co jsou dobré tradice české státnosti, probíhal střet v době první i druhé republiky, za okupace i po ní a probíhá i v době současné, kdy se některé síly znovu snaží navázat na tradice monarchistické a protidemokratické. Hodnoty, které dnes připomínáme a hlásíme se k nim, vyjadřují právě symboly 28. října a 17. listopadu. Jsou spojeny s oběťmi studentů a učitelů vysokých škol, kteří zahynuli v boji proti nacismu a za republiku. Univerzita Karlova před čtyřmi roky tyto tradice znovu připomněla sborníkem dokumentů pod redakcí Zdeňka Pousty a s předmluvou rektora UK Tomáše Zimy. Navazuje tak na dva poválečné sborníky z roku 1945 vydané s názvy "Persekuce českých studentů za okupace" a "17. listopad". Sborníky obsahovaly také příspěvky prezidenta Beneše, rektora Univerzity Karlovy prof. J. Bělehrádka, předsedy revoluční České národní rady prof. A. Pražáka a řady dalších tehdejších a pozdějších profesorů Univerzity Karlovy. Zachycují atmosféru doby a odhodlání nepřipustit nové diktatury a nové války. K demokratickým tradicím republiky se vztahuje také dnešní hudební program z děl Josefa Suka a Bohuslava Martinů. Dovolte mi tlumočit několik myšlenek k náplni tohoto koncertu. "V nový život" je slavnostní symfonický pochod Josefa Suka z roku 1919. Skladatel jej věnoval Sokolu. Po "Meditaci na chorál svatováclavský" (op. 35a) a po "Legendě o mrtvých vítězích" (op. 35b) představuje pochod "V nový život" (op. 35c). Sukovo třetí vlastenecké dílo spojené s 1. světovou válkou a republikou. Suk vytvořil první verzi skladby v roce 1919 pod vlivem účasti československých vojáků, zejména z řad legionářů a sokolů, v bojích souvisejících s územní integritou nového Československa. Když byla vyhlášena soutěž o sokolský pochod, přihlásil Josef Suk rozšířenou a přepracovanou skladbu a po vítězství v soutěži dokomponoval dodatečné pasáže, včetně úvodních fanfár. V roce 1932 získala skladba stříbrnou medaili v umělecké soutěži na olympijských hrách v Los Angeles (první cena nebyla v hudební kategorii udělena, skladba tak byla poctěna nejvyšší cenou). V období 2. světová války byla část úvodní fanfáry zvolena za znělku rozhlasového vysílání československé exilové vlády v Anglii, které okupované vlasti zprostředkovala anglická BBC. Sborový part, který uslyšíme dnes večer, byl napsán dodatečně. Slova napsal básník Petr Křička a sborovou úpravu provedl skladatel Jaroslav Křička. Českou rapsodii zkomponoval mladý Bohuslav Martinů v roce 1918. Promítá se v ní mimo jiné inspirace českým rodákem Gustavem Mahlerem. Jaroslav Mihule v knize "Martinů - osud skladatele", vydané v nakladatelství Karolinum, této skladbě věnoval velkou pozornost. Vznikalo epicky rozlehlé dílo, k němuž Martinů připojil krátký sumarizační text. V něm člení kantátu do tří částí. V první části je vstupní gradace až po nástup sboru, utrpení, boj. Druhá část je zahájena nástupem sboru, modlitbou celého národa, vzmáhající se z největšího pianissima až s největším důrazem projevující se modlitbu žalmu 23, projevu víry v lepší budoucnost a nastupující motiv svobody a vítězství. V třetí části po rapsodických nástupech harf přichází barytonové sólo na text J. Vrchlického básně Čechy, která je hymnem opěvujícím krásu vlasti, víru ve vítězství. Sólo graduje pomocí sboru a varhan až k vrcholu, věštícím v návrat českého knížete Václava a nové budoucnosti, vytoužené Svobody. Sbor nastupuje a dovršuje celé dílo Svatováclavským chorálem. Velebení české krajiny je viděno očima Jaroslava Vrchlického, jenž opěvuje prostou krásu vsí, ruch starých měst, polí a řek, dávnou minulost země. Jako by se tu chtěl připomenout slavný citát ze Smetanových poznámek k Vyšehradu "Harfy věštcův začnou", vytvoří tóny harfy úvodní prostor pro nástup rapsóda (barytonového sóla). Sbor se přidává ve stále mohutnějícím proudu hudby spolu s apostrofou rodné země: "Věř v lásku svých dcer, matko, věř v zmužilost svých synů!" Země Karla, Husa, Žižky bude znovu volná, Blaník se otevře. Kulminace je spjata se sborovou citací chorálu k sv. Václavu, do něhož je s jedinečnou dramatickou působností vkomponována jako druhé pásmo nadzemská vize knížete Václava, uzavírající Vrchlického báseň: Již jede kníže Tvůj, nad jeho hlavou vlaje ta stará orlice a v ústřet jemu plaje sta ohňů zářících jak hvězdný k slávě most. Bohuslav Martinů si do svého deníku zapsal: "Vznikla v květnu a červnu 1918 po slavné přísaze národa českého a pod dojmem krásné řeči spisovatele Aloise Jiráska." Jemu byla skladba dedikována a Jirásek poctu přijal: "Přeji nejkrásnějšího provedení Vaší České rapsodii a všeho zdaru Vašemu uměleckému dílu. Pozdravuje Vás a ruku Vám tiskne Váš oddaný Alois Jirásek,", odepsal skladateli dne 18. listopadu 1918. Přeji vám krásné zážitky při poslechu děl dvou českých skladatelů, kteří svými skladbami vzdali hold českému národu a obnovené české státnosti.
|