Slavnostní projev předsedy Nadání prof. Václava Pavlíčka v Betlémské kapli dne 17.11.2010

Magnificence, pane rektore, vážení přítomní

Dovolte mi vás uvítat jménem spoluorganizátora dnešního večera - Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, na slavnostním koncertu.

V ranních hodinách jsme vzpomenuli na shromáždění před Hlávkovou kolejí za účasti prezidenta republiky a dalších významných hostů Mezinárodního dne studentstva, dne boje za svobodu a demokracii, státního svátku ČR, a to v historických souvislostech tohoto symbolického výročí pro novodobou českou státnost. Je to podnětem k zamyšlení nad rolí inteligence, zejména studentů a významem vzdělanosti při úsilí o svobodu a demokracii, tedy hodnot, které dnešní den má ve svém označení.

V roce 1939 události spojené s uzavřením českých vysokých škol, popravou vedoucích představitelů studentského hnutí a odvlečení vysokoškoláků z kolejí do koncentračního tábora jako reakce okupantů na projevy věrnosti českého národa ideám čs. demokracie vyvolaly velké sympatie a solidaritu v celém svobodném světě. Výrazem těchto sympatií bylo posléze v Londýně přijaté rozhodnutí, aby se tento den stal symbolem boje studentů celého světa proti nacismu a fašismu. Výrazem solidarity byla také konkrétní pomoc nabídnutá Oxfordskou univerzitou československým studentům medicíny, vyjádřená a stvrzená dekretem prezidenta republiky dr. Beneše. Dekrety prezidenta republiky vydávané ve válce a po ní zanechaly ostatně trvalé místo při obraně a demokratizaci československého vzdělávacího systému, a to také v oblasti jeho organizace. Formou dekretů prezidenta republiky byly po válce zřízeny některé nové vysoké školy, byly založeny fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové a v Plzni, dekretem prezidenta republiky bylo zrušeno školné na středních školách a odstraněna tak sociální bariéra pro studium. V některých dekretech byl 17. listopad 1939 také uveden jako významná skutečnost důležitá pro vysoké školství a československou vzdělanost.

Bezprostředně po válce se stali nositeli odkazu 17. listopadu ti, kteří byli oběťmi perzekuce v době války i ti, kteří se zasloužili o prosazení jeho odkazu jako symbolu boje mladé inteligence proti nacismu a fašismu. Někteří z těch, kteří za tento odkaz bojovali na frontách 2. světové války však po únoru 1948 museli ze své vlasti uprchnout nebo byli postiženi represemi. Platilo to i pro ty československé studenty, kteří se v Londýně zasloužili o mezinárodní uznání tohoto symbolu boje za svobodu a demokracii.

K autentickému významu tohoto výročí se českoslovenští studenti přihlásili na demonstracích 17. listopadu 1989. Ukázalo se, že ideje svobody a demokracie jsou stále živé a ani jednostranná propaganda doby tzv. normalizace, ani politická diskriminace při výběru na některé vysoké školy nedokázaly, aby se na tyto hodnoty zapomnělo. Vzpomínáme-li dnes 17. listopadu 1989 činíme tak také proto, že se tehdy znovu otevřela šance pro svobodu a demokracii a pro obnovení pravdy o boji za tyto hodnoty v novodobé české historii. Záleželo na další generaci, jak této šance využije. Mnohé mýty a zkreslování byly odhaleny. Snad by to mělo být poučením také pro ty, kteří se snaží zkreslovat historii v současnosti, ať jde o zkušenosti z doby 2. světové války nebo o období předchozí či pozdější. Sotva lze např. nereagovat na pokusy líčit dobu okupace, která připravovala měnící se taktikou německých úřadů dosažení strategického cíle zániku českého národa v Evropě, jako dobu pořádku, jež narušovaly jen některé neodpovědné české živly, které po válce vybíjely své vášně na údajně nevinném německém obyvatelstvu, jak se někdy ve sdělovacích prostředcích prosazuje. Excesy jednotlivců nelze posuzovat stejně jako cílenou politiku režimu.

Symboly spojené se 17. listopadem a se snahou zbavit český národ jeho intelektuální elity uzavřením přístupu ke vzdělání jako prvního kroku k dalším nacistickým opatřením tehdejší politiky to vyjadřují. Teror vůči českému národu byl spojen s vítězstvím rasové koncepce, s antisemitismem, s teorií očištěného životního prostoru pro tzv. panský národ, s likvidací Židů a porobením údajně méněcenných Slovanů byly možné proto, že se podařilo dříve porazit demokracii v Německu a izolovat demokratické síly mezi Němci i v jiných státech, zejména v Československu. Svoboda a demokracie jsou nedělitelné. Svoboda, demokracie, demokratická kultura byly předmětem prvních útoků nacismu v Německu. Žádný národ není imunní před přesvědčením o své výlučnosti a nadřazenosti, před tím, že právě on je nositelem vyšší kultury, kterou je povolán předat či vnutit jiným. Obranou proti tomuto nebezpečí je vědomí kulturní plurality a vzájemné tolerance, kterou však nelze uplatňovat vůči netolerantnosti některých ideologií a hnutí. Platilo to o době meziválečné a válečné, platí to i o současnosti.

V té souvislosti je třeba vzpomenout odvahy a mravní integrity také německého odbojového hnutí, mezi ním těch nemnoha mladých Němců, kteří soustředěné několikaleté propagandě odolali a postavili se proti Hitlerovu režimu. Patřila k nim studentská odbojová skupina Bílá růže, která v době vybičovaných požadavků totální války svými letáky válku odmítala. Čelila teroru totalitní moci, ale i propagandou zfanatizovanému veřejnému mínění. V jejích příslušnících, byť izolovaných, viděl německý spisovatel Thomas Mann v té době naději pro nové Německo. Neměly by také být zapomenuty případy v českém pohraničí i vnitrozemí uskutečňované spolupráce v odboji mladých Čechů, Židů a protinacistických Němců. To je skutečnou součástí paměti národa, kterou je třeba udržovat a tyto skutečnosti připomínat. Vzpomínají na ni také ti, kteří přežili.

Pokusy některých hnutí vnutit výlučnou ideologii jako závaznou nejprve pro určitou skupinu, později pro celou společnost, se ukazují být nebezpečné také v současnosti pro demokracii v Evropě. Krátce před svou smrtí ve své přednášce v Praze na nebezpečí stále účinnější propagandy pro ohrožení demokracie upozorňoval vynikající filosof liberalismu Karl Popper, se zřetelem na zkušenosti z hitlerovského Německa.

Při přípravě koncertu jsme se rozhodli letos vzpomenout jubilea 17. listopadu hudbou vyjadřující ideje svobody a humanismu, které Evropu spojují. V loňském roce jsme z téhož důvodu zařadili jako koncert hudbu Ludwiga van Beethovena inspirovanou dílem Fridricha Schillera, v letošním roce hudbu Johannese Brahmse, který měl blízké vztahy k Antonínu Dvořákovi. Dílo je inspirováno překladem Bible velkého německého náboženského reformátora Martina Luthera, slovy kombinovanými ze Starého a Nového zákona a obecně významným vkladem Luthera pro německý jazyk a kulturu. Dílo Brahmse jako nadčasové tak důstojné navazuje na loňské předvedení Beethovenovy Deváté symfonie s Ódou na radost. Brahmsovo dílo v prostorách Betlémské kaple, kde je uváděno, připomíná také úsilí a ideje českého náboženského reformátora, vlastence a humanisty Jana Husa, jeho pevnou mravní integritu a odolnost proti nátlaku fyzickému i psychickému a jeho velký vklad pro český jazyk a obecnou i univerzitní českou vzdělanost.

Německé requiem Johannesa Brahmse provede Sbor a Orchestr Univerzity Karlovy v Praze a Pražští pěvci za řízení Haiga Utidjiana, jako sólisté vystoupí Věra Kavanová - Poláchová a Petr Sejpal.

Děkuji ČVUT a jejímu rektorovi prof. Havlíčkovi za spoluorganizování tohoto koncertu a přeji v jeho poslechu hluboký umělecký zážitek.