Projev předsedy Nadání prof. JUDr. Václava Pavlíčka na koncertu v Betlémské kapli 17. listopadu 2024

Vážený pane rektore, vážení hosté,

dovolte, abych Vás přivítal jménem spolupořadatele dnešního večerního koncertu při příležitosti vzpomínky na 17. listopad 1939.

Včerejšího dne byly oceněny k této příležitosti významné osobnosti české vědy a vysokých škol. Ceny Josefa Hlávky obdrželi také nejlepší studenti pražských vysokých škol a brněnské techniky. Pamětní medaile Josefa Hlávky byla předána představiteli Jagellonské univerzity v Krakově. Její učitelé se stali v listopadu 1939 také obětí násilí německého agresora a společně s více jak 1 200 českými vysokoškoláky byli vězněni v Sachsenhausenu. Útok německých okupantů na vysoké školy nebyl náhodný. Byl součástí plánů na zastrašení národa, umlčení kultury a vzdělanosti Čechů a všech Slovanů jako předstupně jejich zotročení a konečné záhuby židů v Evropě.

Nedávno to v televizním vysílání ukázala řada dokumentárních filmů, především z francouzské a britské produkce a také produkce německé a české. Obrana české kultury a jazyka v době okupace byly tak činy, které neměly jen význam kulturní. Perzekuce a uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939 na protektorátním území nebyly první hromadnou akcí proti českému národu. Již dříve bylo zatčeno velké množství veřejných činitelů v akci "Mříže". Mladí odbojáři vydávající také ilegální časopis, ovlivněni zejména křesťanskou organizací YMCA, byli v létě 1939 prozrazeni a posléze souzeni. Jedním z nich byl Jiří Hájek, v roce 1968 ministr zahraničních věcí, který tehdy protestoval v OSN proti okupaci a v roce 1977 byl mluvčím Charty 77. Nejrozsáhlejší zásah proti vysokým školám a mladé inteligenci 17. listopadu byl spojen s demonstracemi k 28. říjnu a s pohřbem Jana Opletala. Provolávala se sláva republice a prezidentům Masarykovi a Benešovi. Důvodem hromadného zásahu proti vysokým školám a popravy studentských představitelů byl vzmáhající se odpor nejen mladé generace proti okupačnímu režimu. Česká společnost se již postupně vzpamatovávala z šoku utrpěného po Mnichovské dohodě v důsledku zrady spojenců. V té době se již v Evropě ukázalo, že zničením Československa nenastal slibovaný mír, ale otevřel se prostor k napadení dalších států bez rozdílu toho, jakou vnitřní či zahraniční politiku v době Mnichova uskutečňovaly. Je dobré to připomenout, neboť se znovu ozývají jako po Mnichovu hlasy, že vznik demokratické republiky byl chybou. Hodnoty vlastenectví a republikánství, k nimž byla československá společnost vychovávána se staly oporou národa, aby okupaci přežil a postavil se na odpor doma i v zahraničí. Demonstrace studentů a mladé generace v roce 1939 se stala symbolem boje za svobodu a demokracii i v letech 1967 až 1969 a také v roce 1989.

Po válce studenti věznění v souvislosti s demonstracemi v roce 1939 v Sachsenhausenu i další generace studentů vzpomínali na tyto události před Hlávkovou kolejí i v Ruzyňských kasárnách, kde došlo k hromadné popravě studentských představitelů, aby se nezapomnělo na studentské oběti a na význam boje za svobodu, zejména na svobodu projevu a vzdělávání.

Česká společnost čerpala svou odolnost také z historie, tradičně především z husitství. Platí to dosud vzdor tomu, že někteří politici, politologové a publicisté znovu opakují své útoky na legitimitu vzniku republiky, jež údajně vznikla proti proudu dějin. Opak je pravdou.

Československo vzniklo v období emancipace řady států v Evropě v souvislosti s rozpadem nejprve Osmanské říše, později carské říše a Rakousko-Uherska jako výraz nových tendencí a proudů v evropské společnosti.

K tradicím hodnot české kultury se letos přihlásil také Rok české hudby, předznamenaný symbolickým výročím 200 let od narození Bedřicha Smetany a 140 let od jeho úmrtí. V průběhu letošního roku mu byla věnována řada koncertů z jeho díla. Smetana byl připomenut nejen hudbou. K těm hodnotným odezvám patří kniha Pavla Kosatíka "Bedřich Smetana. Životopis". Ukazuje zajímavě zejména pro současnou mladou generaci Smetanův život a dílo, jeho úspěchy, tragédie i překážky, které musel překonávat. O nepovedených současných reflexích na Smetanovu osobnost a život nemá význam se zmiňovat.

Program dnešního koncertu je proto věnován především Bedřichu Smetanovi, jehož dílo patří do pokladnice české hudby a české kultury. Z cyklu symfonických básní Má vlast budou provedeny dvě poslední části, Tábor a Blaník. Pavel Kosatík připomíná, že tato jeho díla vznikla až tři roky po předchozích částech tohoto cyklu. Obě části byly společně poprvé uvedeny v roce 1880. Ideově dominují celému cyklu, udávají mu směr a korunu. Sám Smetana o Táboru napsal: "Motto: Kdo jste boží bojovníci! Z této velebné písně pozůstává celá stavba skladby. V sídle hlavním - v Táboře - zazněl tento zpěv zajisté nejmohutněji a nejčastěji. Skladba líčí též pevnou vůli, vítězné boje a vytrvalost, tvrdošíjnou neústupnost, kterou skladba též také končí. Do detailu se nedá rozdrobit, nýbrž zahrne všeobecnou slávu a chválu husitských bojů a nezlomnost povahy husitů".

O Blaníku napsal: "Jest pokračováním předešlé skladby Tábor. Po přemožení reků husitských skryli se tito v Blaníku a čekají v těžkém spánku na okamžik, kdy vlasti mají přijíti na pomoc. Tedy ty samé motivy jako v Táboře, slouží v Blaníku za podklad stavby: "Kdo jste boží bojovníci". Na podkladě této melodie (tohoto husitského principu) se vyvine vzkříšení národa českého, budoucí štěstí a sláva, kterým vítězným hymnusem, v podobě pochodu skončí skladba a tak celá řada symfonických básní "Má vlast". Co malé intermezzo zazní v této skladbě též kratičká idyla: kresba polohy Blaníku, malý pastucha si huláká a hraje a ozvěna mu odpovídá".

Dirigent dnešního koncertu Haig Utidjian právě v této souvislosti vzpomněl také 600 let od úmrtí Jana Žižky z Trocnova, jehož osobnost se stala znovu předmětem polemik v médiích. Komentář Bedřicha Smetany k Mé vlasti evokuje dobu utváření národního vědomí a následné úsilí o českou státnost.

Dovolte, abych netradičně obsah koncertu neuváděl chronologicky, ale tematicky. Program končí opět dílem Smetanovým o vřelém vztahu českého národa k hudbě. Vlasteneckou kantátu Českou píseň napsal Bedřich Smetana v roce 1878 na slova Jana z Hvězdy, vlastním jménem Jana Jindřicha Marka. Oslava české písně, která oživuje národ a dodává mu sílu je aktuální i v současné době. Proto skladbu po několika letech znovu uslyšíme v podání Orchestru a sboru Univerzity Karlovy.

Do této tematické oblasti patří i skladba dětské opery německy hovořícího autora Hanse Krásy "Brundibár", na text Adolfa Hoffmeistra. Byla provedena v době války v ghettu Terezín v letech 1943 - 1944. V symbolickém příběhu se děti postaví šikanujícímu flašinetáři Brundibárovi a zpívají: "Válku jsme vyhrály, vyhrály proto jen, že jsme se nedaly, že jsme se nebály, že jsme si všichni svoji písničku veselou do kroku zpívaly". Terezín byl za války místem utrpení a průchozím místem před konečnou likvidací desetitisíců židů z českých zemí a z dalších států Evropy i místem věznění a popravy českých vlastenců, jež byly vykonávány až do konce války. Ze 73 468 židů z Protektorátu v Terezíně se konce války dočkalo jen 3 097 přeživších. Mezi oběťmi byly i děti účinkující v této opeře, jakož i autor opery. Národy sjednocené v různorodé protinacistické koalici válku vyhrály, protože se nedaly a nad státy s režimy založenými na nenávisti vítězství dosáhly.

Připomenutí osudu studentů po 17. listopadu, genocidy židů a osudů všech obětí nacismu a jím vyvolané války by mělo být varováním v současné době, kdy se znovu v Evropě a jinde vzmáhá národnostní nenávist, fašismus, rasismus a antisemitismus. Jednota všech sil, které tomuto nebezpečí chtějí čelit, by mohla takové hrozbě zabránit.

Zcela jinou povahu má hudba, která v dnešním večeru zazní jako první skladba koncertu. Je to první věta skladby žáka a zetě Antonína Dvořáka, skladatele Josefa Suka, k činohře Julia Zeyera Radúz a Mahulena z roku 1898. Zeyera i Suka spojovaly osobnosti Josefa a Zdeňky Hlávkových a jejich návštěvy na Hlávkově zámku v Lužanech. Právě Zdeňka Hlávková, bývalá sbormistryně v Praze, navrhla Zeyerovi, aby svěřil kompozici scénické hudby ke své činohře mladému Sukovi. Julius Zeyer ji k tomu napsal v prosinci 1897 "Vroucně Vám děkuji za ten hudební referát. Jak jste v krátkosti jasně vše naznačila, bylo mi, jako bych měl sluch plný zvuků, a bylo mi jako bych slyšel ohlas toho, co mi Suk tenkrát hrál u Dvořáků. Je to milý hoch a čistě cítící. Jsem přesvědčen, že z něho budeme mít radost všickni". Zeyerovo očekávání se naplnilo.

Josef Hlávka byl praktický člověk a neočekával záchranu českého národa s pomocí českých mýtů. Ve své poslední vůli napsal, že záleží jen na národu samotném, aby se zachránil. Proto českému národu věnoval veškerý svůj majetek k povznesení jeho vzdělanosti a ekonomickému a kulturnímu rozvoji.

Přeji Vám hodně zážitků z dnešního večerního koncertu.