Projev prof. Ing. Ivana Wilhelma, CSc. před Hlávkovou kolejí 17.11.2024

Vážení přítomní ústavní činitelé, představitelé a členové Senátu, poslanci Sněmovny Parlamentu České republiky, členové Vlády České republiky, zástupci Kanceláře prezidenta republiky, představitelé státních a samosprávných orgánů, vážení členové diplomatického sboru. Vážená paní předsedkyně Akademie věd České republiky, paní předsedkyně a členové České konference rektorů, pane předsedo a členové obou komor Rady vysokých škol, představitelé a členové sdružení odpůrců nacismu, pane patriarcho Československé církve husitské, vážený pane emeritní řediteli Památníku Sachsenhausen, představitelé a členové studentských organizací a institucí, vzácní hosté, kolegyně a kolegové.

Jsem rád, že mohu oslovit i televizní diváky, kteří jsou s námi prostřednictvím přímého přenosu České televize, abychom tak společně prožili počátek tohoto svátečního listopadového dopoledne.

Dovolte, abych jménem Hlávkovy nadace a dalších svolavatelů, kterými jsou Univerzita Karlova, České vysoké učení technické, Akademie věd České republiky a Studentská komora Rady vysokých škol, zahájil dnešní pietní shromáždění k uctění památky obětí listopadu roku 1939. Scházíme se tradičně zde před Hlávkovou kolejí na Novém Městě pražském, abychom uctili památku obětí nacistické zvůle. Připomínáme jejich ponížení, utrpení a oběť - a také odkaz, který nám zanechali, a jenž je pro nás závazkem.

Dámy a pánové,

scházíme se v téhle obyčejné, tiché pražské ulici tradičně, ve stejnou dobu, ze stejných důvodů proto, abychom si připomenuli tragické události, které zásadně poznamenaly nejen brutálně devastovaný život naší akademické obce, ale představovaly útok na existenci našeho národa vůbec. Zakázané manifestace v okupované zemi k výročí vzniku Československé republiky, které se konaly 28. října 1939, jakkoli byly tiché a umírněné, byly surovým zásahem, doprovázeným ostrou střelbou, nacisty rozehnány. V Žitné ulici byl zastřelen mladý muž Václav Sedláček a podle dobových policejních záznamů utrpěla řada lidí zranění střelnou zbraní. Jedním z nich byl i student čtvrtého ročníku Lékařské fakulty Karlovy univerzity a člen samosprávy Hlávkovy koleje Jan Opletal, který svému zranění ve fakultní nemocnici na Karlově náměstí 11. listopadu podlehl. Důstojné rozloučení s ním, které se konalo čtyři dny poté, bylo zorganizováno nejen jeho kolegy z Hlávkovy koleje, ale i dalšími studentskými organizacemi a spolky. Stalo se protiněmeckou demonstrací, kterou nacisté využili jako záminku k zahájení akce Sonderaktion 17. November, znamenající okamžité uzavření všech českých vysokých škol, internaci více než 1200 studentů a profesorů v koncentračním táboře Sachsenhausen a popravu devíti představitelů studentské komunity. Jízdárna ruzyňských kasáren se toho dne stala popravištěm, kde násilně vyhasly životy Josefa Adamce, Jana Černého, Marka Frauwirtha, Jaroslava Klímy, Bedřicha Kouly, Josefa Matouška, Jana Weinerta, Václava Šafránka a Františka Skorkovského. Není snadné si představit co museli zažívat, když byli nahnáni ke zdi před popravčí četu, která je brutálně zlikvidovala podle pravidel "Sonderbehandlung" tzv. likvidací bez soudu, která tu údajně byla uplatněna poprvé. Proto budou i dnes ruzyňská kasárna místem, kde budeme pokládat věnce a květiny s pocitem úcty a respektu.

Na tomto místě si připomínáme skutečnost, že stojíme před studentskou kolejí, kterou nechal vybudovat mecenáš Jozef Hlávka pro talentované studenty z nemajetných rodin, aby posílil vzdělanost a kulturu českého národa. Stojíme před kolejí, která byla první, kterou gestapo ještě v nočních hodinách přepadlo a zahájilo tak rozsáhlé zatýkání. Všechny kroky v průběhu nacistické akce 17. listopad probíhaly nejen jako trestní výprava za neuposlechnutí zákazu oslav založení republiky, ale jako neskrývaný krok k tzv. konečnému řešení otázky týkající se nejen českého národa. V tomto nelidském duchu byl nastaven i život v koncentračních táborech, který potlačoval lidskou důstojnost, zdůrazňoval méněcennost vězněných a vedl tak k nevyhnutelnosti jejich konečné fyzické likvidace. Ti, kteří do nich byli přiváženi přímo z akademické půdy, velice rychle poznali do jak hrůzné reality byli uvrženi. A velmi rychle pochopili, že bez vzájemné pomoci a každodenní podpory nelze v takových podmínkách přežít. Když poměrně rychle zjistili, že v Sachsenhausenu se nacházejí internovaní profesoři, docenti a asistenti Jagiellonské univerzity v Krakově, dodalo jim to hodně síly, vůle a odhodlání přežít. Řada českých profesorů se totiž znala s polskými kolegy osobně, anebo alespoň korespondenčně ze svých specializací a odborných kontaktů. Velice brzy našli naši studenti způsob, jak s polskými akademiky navázat kontakt, jak se vzájemně podporovat a jak si pomáhat. Tyto skutečnosti jsou důležité i v běžném životě, avšak mimořádnou důležitost nabývají v kritických chvílích společně sdíleného nebezpečí a hrozby přímého ohrožení života, jak tomu bylo v Sachsenhausenu. Přátelství, pocit sounáležitosti, solidarity a společný boj o lidskou důstojnost a nezřídka i společný boj o holý život, to jsou mnohdy draze vykoupené skutečnosti, které se v takových podmínkách zrodí, z nichž vznikají pouta pevná a trvalá. Taková, jakých nebývá mnoho a bylo by neodpustitelné na ně zapomenout - bylo by nepatřičné na ně nenavázat. Jsem proto rád, že naše pozvání k návštěvě Prahy přijal prorektor pro mezinárodní vztahy Jagiellonské univerzity v Krakově pan prof. Jaroslav Górniak, kterého co nejsrdečněji vítám mezi námi a prosím, aby se ujal slova.

(Následuje vystoupení prof. J. Górniaka.)

Dámy a pánové, doufám, že jménem nás všech mohu poděkovat profesorovi Jaroslavu Górniakovi za jeho vřelá slova. Zcela jistě je na místě právě dnes, připomínat skutečnosti naší společné historie, okolnosti, které k těmto skutečnostem vedly a význam jaký měly pro život nejen v akademické obci, ale v celé společnosti. Dovolte, abych na tomto místě uvedl, že vzhledem k těmto skutečnostem, rozhodla Správní rada Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových udělit Pamětní medaili Josefa Hlávky Jagiellonské univerzitě za vzájemnou podporu a pomoc naší akademické obci při sdílení společného osudu v boji za svobodu a demokracii při přímém ohrožení životů. Medaili včera večer převzal na Hlávkově zámku v Lužanech pan prorektor Jaroslav Górniak. Domnívám se, že potěšující skutečností je rovněž zpráva pana prorektora, že studenti Jagiellonské univerzity si systematicky připomínají rok 1939 a to nejen 6. listopad - kritický den akademické obce Jagiellonské univerzity, ale i 17. listopad v návaznosti na události u nás. Domnívám se, že jeho vystoupení je nejen zajímavé a důležité pro nás, ale vzácně inspirativní pro budoucnost. Ještě jednou díky, pane profesore.

Dámy a pánové, je však na místě připomenout, že je tomu právě 35 let, kdy komunisté po mnoha letech rozhodli povolit veřejné shromáždění studentů k 50. výročí událostí, o kterých jsem právě mluvil. Zcela jistě tehdy nikdo nepředpokládal, jaký bude vývoj událostí po tomto shromáždění a jaký konec bude přisouzen komunistické totalitě. To jsou události, které si řada z nás pamatuje, protože byla jejich přímými svědky. Jak se tyto události promítly do našeho dalšího vývoje je nám všem velmi dobře známo, protože my sami jsme jejich účastníky a každý svým dílem vlastně i tvůrci. I o tom budou další příspěvky na dnešním shromáždění.

V Praze, 17. listopadu 2024