Projev prof. RNDr. Jana Ámose Víška, CSc. před hrobkou Josefa Hlávky na přeštickém hřbitově (18.9.2024)

Milé dámy a pánové, vážení hosté!

Dovolte mi, abych Vám poděkoval, že jste přijali pozvání Správní rady nadace Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových na slavnost pořádanou k uctění jednoho z velikánů české historie Josefa Hlávky a také žen, které jej v životě provázely. Je jistě nošením dříví do lesa připomínat Vám, pravidelným účastníkům této akce, životopisná data Josefa Hlávky, ale já to pro úplnost udělám. Tedy Josef Hlávka se narodil 15. února 1831 v Přešticích a dne 11. března léta Páně 1908 jej Stvořitel povolal k sobě do věčného míru.

Dovolte mi nyní na začátku dnešního slavnostního setkání na Josefa Hlávku krátce zavzpomínat.

Josef Hlávka byl monarchisticky smýšlející křesťan, největší mecenáš české vzdělanosti, mimořádně efektivní podnikatel ve stavebnictví a architektuře a také citlivý člověk, který svým životem naplnil vznešené poslání dané nám do vínku naším Stvořitelem, totiž být si navzájem bližními.

Křesťanství Josefa Hlávky se projevilo nejen tím, že při přestavbě Lužanského zámečku nechal přistavět kapli a nádherně ji vyzdobit vitrážemi odkazujícími na evangelisty, ale zejména jeho láskou k mamince, jak mu ukládalo jedno z desatera přikázání. Ta mu to oplácela povzbuzováním ve všech jeho aktivitách. Podobně miloval své ženy Marii a Zdeňku, naplňujíc tak jeden z méně známých obrazů z mýtu o stvoření světa, kdy Hospodin stvoří člověka jako muže a ženu (Gen 27, 1). Josef Hlávka pomáhal mnoha lidem, mnoho z nich nejspíše ani neznal, neboť se k nim jeho pomoc dostala zprostředkovaně. To samé se děje vlastně i dnes, jen s tím rozdílem, že obdarovaní vědí, odkud přišla pomoc.

Jak jsem řekl, Josef Hlávka byl monarchisticky smýšlející muž, a proto přijal, po mnohaletém působení v Říšské radě za Národní staročeskou stranu, jmenování do její Panské komory v roce 1891. Josef Hlávka žil v době vrcholících snah českého národa o emancipaci mezi národy Habsburského mocnářství. Šlo o emancipaci, která by politicky a institucionálně potvrdila, že česká kultura a vzdělanost má stejně staré kořeny jako jiné kulturní okruhy v Evropě a také odstranila ekonomické znevýhodnění fakticky nejrozvinutější části monarchie. Česká kultura a vzdělanost není sice tak stará jako řecká či římská, ale začíná přinejmenším sv. Václavem a byla nesena osobnostmi jako byl Karel IV., mistr Jan Hus, Jan Ámos Komenský, Rodrigo de Ariaga, Bohuslav Balbín, Jan Evangelista Purkyně či Bernard Bolzano (někteří z nich nebyli pokrevními Čechy, ale ke kulturnímu dědictví českého teritoria signifikantně přispěli). V obrozeneckém hnutí se mísily proudy namířené proti mocnářství personálně spojenému s klérem, ale i proudy vidící budoucnost v rámci habsburské monarchie, zejména ve vizi Ferdinanda d´Este. Díky Římské ceně, tříletému cestovnímu stipendiu udělenému Josefu Hlávkovi císařem Františkem Josefem I., se seznámil s nejnovějšími trendy v architektuře a stavebnictví v Evropě a navázal plodnou spolupráci se světovými architekty. Jako vedlejší, ale možná že hlavní bonus z této cesty si Josef Hlávka přivezl poznání rozmanitosti evropských kulturních, ekonomických i sociálních tradic a nepochybně nabyl přesvědčení, že česká kultura a vzdělanost se mezi nimi neztratí. Josef Hlávka tak patrně patřil spíše k té druhé skupině, která viděla budoucnost České kotliny v rámci mnoha národů monarchie. Konec konců, z počátku do ní patřil i Tomáš Garrique Masaryk. Ale možná, že Hlávkova vize byla ještě širší, možná taková, jakou uskutečňuje současná Evropa. Soudil však, že česká kultura a vzdělanost potřebuje ke zmíněné emancipaci dostat příležitost a tu jí chtěl zajistit masivní podporou studentů a českých kulturních, akademických či hospodářských elit svou mecenášskou činností.

Dovolte mi u tohoto tématu malé zastavení. Často se mluví o Josefu Hlávkovi jako o největším českém mecenáši, ale jen zřídka je nabídnuta možnost udělat si představu, co to znamená. Vězte tedy, že když v Lužanech vznikl projekt založení České akademie pro vědy, slovesnost a umění císaře Františka Josefa I., který v roce 1888 schválil Zemský sněm Království českého a 1890 pak i císař František Josef I., tak Josef Hlávka na tuto novou instituci anonymně přispěl částkou 200 000 zlatých, což by dnes představovalo - dle přepočtu provedeného umělou inteligencí - částku mezi 5 až 7 miliardami korun (a přepočet odpovídá poměru ceny domku, který moje babička koupila za své věno v roce 1903 v tehdejší měně - 103 zlatých - a v dnešní kupní síle).

Josef Hlávka si sám postavil pomník svými architektonickými a stavitelskými počiny. Některé z nich byly zcela výjimečné, jako nejdéle souvisle sloužící porodnice u Apolináře či vídeňská opera, jiné byly prohlášeny kulturním dědictvím lidstva jako Residence bukovinského metropolity v Černovicích. Posledně jmenovaný objekt se spolu s Hlávkovou osobností stal navíc pro Ukrajince doslova symbolem. Jdete-li totiž po Černovicích, nacházíte zde opakovaně busty dvou mužů, císaře Františka Josefa I. a Josefa Hlávky. První z nich je považován za toho, kdo daroval Ukrajině plody západní kultury a potvrdil, že západní Ukrajina je její součásti. Druhý pak representuje manažerskou misi do této části Ukrajiny a vzor podnikavosti. Při vzpomínání na to, co všechno Josef Hlávka postavil, se často uvádí, že to bylo během 10 let více než 150 objektů. To se zdá, zejména v porovnání s rychlostí výstavby infrastruktury v naší zemi, jako něco naprosto nereálného. Josef Hlávka toho docílil mimořádně efektivním atelierem architektů a stavařů, který čítal zhruba 15 lidí a zachoval se zde jako Rudolf II. Habsburský v 16. století, kdy přizval do Prahy vzdělanostní špičku Evropy. Josef Hlávka využil svých konexí ze studijní cesty po Evropě a dal dohromady patrně opravdu podivuhodný tým. To mu umožnilo rozestavět naráz i vyšší desítky staveb.

Při vzpomínání na Josefa Hlávku se často připomínají jména předních umělců či politiků, často členů skupiny označované jako generace Národního divadla. Antonín Dvořák, Josef Bohuslav Foerster, Oskar Nedbal, Josef Suk, Julius Mařák, Mikoláš Aleš, Josef Václav Myslbek, Josef Václav Sládek, Jaroslav Vrchlický, Julius Zeyer, Josef Fanta, František Ladislav Rieger a další. Obvykle se však opomíjejí jeho kontakty s akademickou obcí. Byl to však Josef Hlávka, který prosadil jmenování Vojtěch Hynaise a Václava Brožíka profesory a jejich povolání z Paříže. Nicméně s jedním z akademiků navázal Josef Hlávka opravdu hluboké přátelství. Byl jim zakladatel české národohospodářské školy Albín Bráf. Jejich korespondence dokládá, jakou vzájemnou úctu k sobě navzájem chovali, oslovujíce se z počátku mnoha tituly, ale po letech sbližování navázali velmi těsné a hluboké přátelství. Duchovním dědicem Albína Bráfa byl Karel Engliš, nepochybně nejvýznamnější a nejvlivnější ekonom první republiky.

A teď mi dovolte ještě jednu osobní poznámku. Jak člověk přichází do zralého seniorního věku, stále častěji si uvědomuje, jakých darů se mu od Stvořitele dostalo, zejména jaké pozoruhodné lidi mu posílal do cesty. Lidi, od kterých jsem se mohl mnoho naučit nebo alespoň trochu sobecky mít potěšení z jejich proslovů či přednášek. Ostatně jednu takovou přednášku dnes odpoledne uslyšíme a už teď se na ni moc těším. Setkání s osobností Josefa Hlávky mělo navíc jakýsi druhotně generovaný efekt. Když totiž můj úžasný kolega Milan Sojka odešel na věčnost, dle mého názoru velmi předčasně, ale cesty Páně jsou někdy zvláštní, Václav Pavlíček mne povolal na jeho místo v nadaci. Naprosto nezaslouženě se mi dostalo privilegia pobývat ve společnosti velkých osobností české vědy a kultury. A věřte mi, moc si toho vážím a užívám si to.

Před závěrem mého povídání mi dovolte se zastavit u ještě jednoho aspektu společenského působení Josefa Hlávky. Jak jsem zmínil výše, Josef Hlávka věnoval mimořádnou pozornost studentům. Postavil pro ně kolej a založil nadaci, která je i dnes významně podporuje. Studenti, kteří se takto dostanou do kontaktu s osobností Josefa Hlávky, se nepochybně zamyslí nad tím, kdo to vlastně Josef Hlávka byl. Stane se jim tak možná jedním ze vzorů proto, jak prožít život, který nám byl darován. Josef Hlávka tak vlastně naplnil to, co napsal Jan Ámos Komenský v 17. století, že vychovávat lze nejlépe příkladem.

Na úplný závěr bych rád ještě jednou připomněl, že Josef Hlávka přes hranice času opravdu masivně podporuje studenty a oceňuje významné osobnosti české kultury a vědy. Nicméně je zde ještě jedna činnost, která možná není tak úplně v povědomí veřejnosti a tou je Národohospodářský ústav Hlávkovy nadace. Ten podporuje autory vědeckých studií na témata patřící do okruhů vybraných Správní radou tohoto ústavu. Jsou to studie, které mají vysokou odbornou úroveň a přinejmenším o některé je zcela mimořádný zájem. Navíc zde bývají prostudována témata, která nepatří do mainstreemu ekonomie, politologie, sociologie či jiné společenské vědy, a tak by patrně nebyla podpořena v běžných grantových agenturách.

A teď si dovolím nabídnout Vám chviličku ticha, ve které každý sám za sebe může vzpomenout na Josefa Hlávku například modlitbou.

Dříve než Vám poděkuji za pozornost si dovolím připomenout, že poté, co dorazíme do Lužan, jste zváni na zádušní mši svatou za Josefa Hlávku.

Děkuji za Vaši pozornost.

Přeštice, 18. 9. 2024