Projev prof. JUDr. Václava Pavlíčka, CSc. v Karolinu, při příležitosti slavnostního koncertu 17. listopadu 2022

Vaše magnificence, paní rektorko, vážení přítomní.

Dovolte, abych vás přivítal jménem Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových na dnešním koncertu pořádaném při příležitosti státního svátku České republiky - Mezinárodního dne studentstva.

Před Hlávkovou kolejí jsme ráno vzpomenuli historických souvislostí dnešního setkání. Včerejšího dne na Hlávkově zámku v Lužanech byla oceněna řada vynikajících studentů Cenou Josefa Hlávky a pět zakladatelských osobností české vědy obdrželo Medaili Josefa Hlávky za svůj celoživotní přínos vědě a vzdělanosti. Několika institucím byl předán nadační příspěvek k rozvoji jejich úsilí o vzdělávací činnost. Udržuje se tím tradice založená před 120 lety Josefem Hlávkou, v niž jeho Nadání pokračuje v současnosti a směřuje do budoucnosti. Je spojena s nadějí, že českou vzdělanost a vědu bude rozvíjet nastupující generace, jejíž příslušníci jsou v současné době oceňováni. V ranních hodinách jsme si také připomínali oběti nacistické perzekuce v roce 1939, především popravu představitelů studentského hnutí a odvlečení ze studentských kolejí do koncentračního tábora více jak 1200 vysokoškoláků. Někteří z nich tam zemřeli a okupační moc pokračovala v úsilí potlačit vzdělanost českého národa. Vedle úmrtí smrtelně zraněného studenta medicíny Jana Opletala a mladého dělníka Václava Sedláčka a popravy devíti představitelů studentského hnutí, bylo bezprostředně po válce konstatováno, že v koncentračním táboře bylo usmrceno 15 studentů, 9 jich zemřelo na následky věznění ještě v době války, 25 studentů zemřelo v koncentračním táboře v souvislosti se svou odbojovou činností, 3 padli na barikádách a 48 profesorů, docentů a dalších pracovníků vysokých škol bylo popraveno nebo usmrceno v koncentračních táborech. Perzekuce postihla studenty i učitele. Zápas o českou vzdělanost a národní existenci byl zaměřen také k potlačení českého jazyka. Česká společnost doma i v zahraničí si uvědomovala význam českého jazyka a domácí kultury a na ochranu těchto hodnot se zaměřovala. Současník Masaryka, švýcarský historik J. Burckhardt, ve svých Úvahách o světových dějinách význam tohoto činitele vyjádřil tak, že "…jazyk… tím bohatší, čím je starší. Jazyky jsou nejbezprostřednějším, nejvyšším projevem ducha národů, jeho ideální podobou, do které národy ukládají substanci svého duchovního života, zejména v dílech velkých myslitelů a básníků".

Česká společnost se snažila chránit český jazyk, kulturu a české tradice doma i v zahraničí, v době války i po ní.

Řada vysokoškoláků uprchla do Francie a Velké Británie, aby pokračovala v boji proti německé agresi. V roce 1941 bylo ve Velké Británii 53 mediků, 48 studentů práv, 85 studentů technických oborů a 21 filozofů. Dohoda mezi britskými a československými institucemi umožnila dostudovat uprchlíkům z Československa.

Univerzita Karlova byla od svého vzniku spojena se zápasem o český jazyk, o českou vzdělanost a svobodu projevu a bádání. Z těchto důvodů okupační moc české univerzity a další vysoké školy uzavřela. V té souvislosti si můžeme připomenout symboliku takových osobností od založení univerzity jako byl Jan Hus a Jeroným Pražský, útlak univerzity v době pobělohorské, ale i dobu novější. Univerzita se po listopadu 1989 přihlásila k odkazu B. Bolzana, matematika a filozofa, který byl zbaven svého učitelského úřadu na univerzitě v roce 1819, kdy mu bylo vytknuto podle papežského breve, že je autorem "díla bezbožného a rozsévače nejhorších doktrín, jakými celé Čechy jsou nakaženy". Podle dekretu císaře Františka I. z téhož roku mu bylo kladeno za vinu, že ve svých tištěných řečech "se tak těžce prohřešil proti povinnostem kněze, učitele mládeže a dobrého poddaného", že nemohl na univerzitě dále působit. Podobnými slovy byly zdůvodňovány čistky mezi učiteli na vysokých školách také v letech 50. a 70. dvacátého století. Jistým paradoxem ve vývoji společnosti je skutečnost, že socha císaře Františka byla před několika lety na nábřeží v Praze reinstalována, osobnosti Bolzanově se ve veřejném prostoru větší pocty nedostalo. Pokud mají školy plnit svou funkci, je svoboda slova a vědeckého bádání a právo na informace nepostradatelnou podmínkou. Je to také imperativ 17. listopadu 1989, kdy se společnost přihlásila k mezinárodním úmluvám o lidských právech a základních svobodách a také k vlastním tradicím.

Při koncertech v minulých letech také hudba zpravidla vyjadřovala hodnoty svobody a národních tradic. Ve shodě s přednesenými myšlenkami zazněly skladby B. Smetany, A. Dvořáka, J. Suka, B. Martinů a dalších českých autorů i skladba Sibeliova namířena proti carskému útisku Finů nebo skladby na počest obětí v Lidicích a v Coventry. Také v letošním roce jsme zvolili duchovní skladbu Ludviga van Beethovena, který je symbolem svobodného intelektuála ve své době. Dovolte mi tlumočit několik myšlenek šéfdirigenta k tomuto uvedení. Soubor začal Beethovenovu mši C dur zkoušet k 250. výročí skladatelova narození. Vinou pandemie se však koncert tehdy neuskutečnil a přistupuje se k jeho provedení teprve dnes, kdy oslavujeme svobodu a demokracii. Ačkoliv Beethoven ve své mši zhudebnil pět vět tradičního ordinária latinské mše, jakožto geniální novátor a revolucionář s hlubokou vírou v lidskou důstojnost a svobodu, složil na výsost osobní a dramatickou symfonickou mši - takovou, jaká do té doby nezazněla a sám si toho byl vědom. Tehdejší posluchači však nedokázali dílo pochopit. Skladba objednaná původně knížetem Estherházym poprvé zazněla 13. září 1807 při příležitosti jmenin jeho manželky, rozené Marie Josefy von Liechtenstein. Na konci premiéry kníže Esterházy prohlásil "Milý Beethovene, copak jste to zase provedl?!". Později o této mši napsal, že je směšná a odpuzující a že není možno ji pořádně provést. Na to Beethoven vymazal své věnování Esterházymu a věnoval jí knížeti Ferdinandu Kinskému. Neztratil však přesvědčení o hodnotě své mše. O rok později dirigoval první dvě věty mše C dur v nebývale dlouhém koncertním programu, který zahrnul též jeho pátou a šestou symfonii a další skladby. Dnes je Beethovenova mše C dur uznána jako prvotřídní mistrovské dílo, i když je poněkud zastíněna ještě větší mší D dur, kterou dokončil o 15 let později v roce 1823. Mše C dur však otevřela nové cesty, kterými se později vydalo mnoho dalších skladatelů, včetně Franze Schuberta a Antonína Dvořáka. Příběh této mše může být inspirací k tématu vztahu intelektuála a moci, zvláště při srovnávání s osudem B. Bolzana prakticky v téže době.

Přeji příjemný poslech koncertu.