|
Projev prof. JUDr. Václava Pavlíčka, CSc. před Hlávkovou kolejí, při příležitosti oslav státního svátku 17. listopadu 2021 Pane prezidente, profesore Klausi, členové obou komor Parlamentu České republiky, členové vlády České republiky, představitelé dalších státních orgánů a Kanceláře prezidenta republiky, členové diplomatického sboru, zejména paní rakouská velvyslankyně v Praze, páni rektoři, prorektoři a členové akademických obcí, učitelé a studenti vysokých škol, paní předsedkyně Akademie věd České republiky, pane patriarcho, zástupci hlavního města Prahy, představitelé a členové ČSBS, představitelé a členové studentských organizací, především Studentské komory Rady vysokých škol a Parlamentu dětí a mládeže, členové orgánů Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, vážení občané. Jménem spolupořadatelů tohoto tradičního setkání vás vítám k uctění památky československých studentů a učitelů, kteří se před 82 lety stali obětí masové represe okupantů. Včerejšího dne 16. listopadu tomu bylo 80 let, kdy se představitelé spojeneckých vlád a studentských organizací rozhodli jako reakci na tuto represi prohlásit tento den za Mezinárodní studentský den a schválili o této záležitosti rezoluci přednesenou Luborem Zinkem, funkcionářem československé studentské organizace v Londýně. 17. listopadu 1941 přijal delegaci československých studentů prezident Beneš a později následovalo uznání boje českých vysokoškoláků ze strany dalších státníků - prezidenta USA F.D. Roosevelta, vůdce francouzského hnutí odporu gen. de Gaulla, hlav států a veřejných činitelů z dalších spojeneckých zemí. K hodnotám, které toto společenství spojovalo patřily: svoboda, demokracie a solidarita protifašistických sil. Tyto hodnoty byly vyjádřeny v té době v Atlantické chartě. V duchu této solidarity umožnila univerzita v Oxfordu v době války řadě československých studentů dokončit své vzdělání a svou kvalifikaci využít pro vítězství ve válce nad nepřítelem. Perzekuce mladé inteligence v okupované části Československa nebyla náhodná. Podobný teror zažily vysoké školy v Polsku, brzo také v Norsku, ve Francii a v jiných okupovaných státech. Osud českých studentů se stal ve světe symbolem odporu mladé demokratické inteligence proti totalitním režimům - Československo bylo mnichovským diktátem vydáno Hitlerovi, ale český národ nekapituloval a nepropadl malomyslnosti. V době velkých úspěchů Německa na frontě projevil svůj odpor. Teror, který zasáhl 17. listopadu 1939 zejména mladou inteligenci se stupňoval a ještě v posledních dnech války došlo v Terezíně k hromadné popravě mladých členů odbojové organizace Předvoj. Připomenutí 17. listopadu 1939 není záležitostí jen některých ideových a politických proudů nebo jen některých politických stran, ale celého národa, všech generací a všech protifašistických sil v minulosti již od prvních poválečných let i v současnosti. Odkaz 17.listopadu inspiroval mladou generaci v r.1968 i v roce 1989. V polistopadovém období vystupovali před Hlávkovou kolejí se svými projevy perzekuovaní účastníci 17. listopadu 1939, mezi nimi také tehdejší předseda ČSBS JUDr. Jakub Čermín a naposledy až do svých 98 let PhDr. Vojmír Srdečný, který se tak dožil naplnění svého úsilí, aby se 17. listopad znovu stal v kalendáři Mezinárodním dnem studentstva. Úctu k tomuto symbolu před Hlávkovou kolejí v 90. letech vyjadřovali představitelé univerzity v Oxfordu i Jagellonské univerzity v Krakově. Odkaz 17. listopadu převzali představitelé současné generace studentů – Studentská komora Rady vysokých škol a Parlamentu dětí a mládeže. Zasloužili se také o návrat tohoto studentského svátku mezi státní svátky České republiky. K odkazu 17. listopadu 1939 se svými projevy hlásili i představitelé českého státu, kteří se účastnili tohoto setkání. Nejčastěji tuto tradici připomínal svou účastí a projevy před Hlávkovou kolejí prezident republiky v letech 2003-2013 Václav Klaus, kterému předávám slovo k hlavnímu projevu i dnes. V průběhu shromáždění prof. Pavlíček udělil slovo dalším řečníkům, mezi nimi prvnímu místopředsedovi Českého svazu bojovníků za svobodu Rudolfu Witenbergovi, který přežil jako dítě internaci v ghettu Terezín.
|
||||||||||||||||||||||||
