Projev prof. JUDr. Marie Karfíková, CSc. v Karolinu, při příležitosti oslav státního svátku 17. listopadu 2020

Vaše Magnificence, Spectabiles, Honorabiles,
cives academici nostri, amici carissimi,
milé kolegyně a kolegové,
vážené dámy a pánové,

dovolte i mně, v tento vzpomínkový a pietní den, abych se s pocitem úcty a respektu za Nadaci "Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových", jménem předsedy její správní rady a prezídia, prof. JUDr. Václava Pavlíčka, CSc., i jménem svým, připojila k těm, kteří si v tuto chvíli chtějí připomenout 17. listopad jako den, jenž symbolizuje nelehkou cestu za naší svobodou, nezávislostí a demokracií. Je to den, který nechce (a nemůže) zapomenout na životy, které na této cestě byly položeny, a zároveň připomíná, kolik toho na ní obětovali i naši studenti.

Jakkoli je Velká aula Karolina v tuto chvíli, vzhledem k epidemiologickým opatřením téměř prázdná, obracím se k vám, kteří jste tu v duchu s námi, protože doufám (vlastně věřím), že jsme spřízněni volbou. Neboť jsou hodnoty, které vědomě, svobodně a upřímně sdílíme jako společné, které chápeme jako naši společnou odpovědnost, závazek a cíl, hodnoty, jež žádné virulentní prostředí neporazí a které jsou tím, co nás v těchto bouřlivých a nezřídka agresivních a antagonistických dobách spojuje. Připomínejme si je a buďme vděčni, že jsou!

Je trochu jiný, ale zároveň také v mnohém stejný tento 17. listopad roku 2020, a to jak zde, ve Velké aule Karolina, tak třeba dnes ráno před Hlávkovou kolejí. Je trochu jiný, zdánlivě tišší a komornější bez přítomnosti velkého počtu účastníků, ale já v té tichosti možná trochu paradoxně pociťuji větší intenzitu a naléhavost, větší možnost prožít v sobě a pro sebe tento den niterněji, osobněji a opravdověji. Je to zvláštní a nový pocit, který mě oslovuje, inspiruje a vede k tomu, jak bych nyní chtěla ve svém vystoupení oslovit a inspirovat já vás.

Krutou a brutální zkušenost válečného roku 1939 (i nejbližších let následujících) předznamenala lakonická vyhláška s datem 17. listopadu 1939, zarámovaná říšskou orlicí, hákovým křížem a podpisem říšského protektora v Čechách a na Moravě, SS-Obergruppenführera Konstantina von Neuratha. V chladné, byrokratické dikci se v ní pravilo: "Ačkoli bylo opětovně vážně varováno, pokouší se od nějaké doby skupina českých intelektuálů ve spolupráci s emigrantskými kruhy v cizině, menšími nebo většími akcemi odporu rušiti klid a pořádek v protektorátu Böhmen und Mähren. Přitom bylo zjištěno, že původci těchto aktů odporu jsou zvláště také na českých vysokých školách. Jelikož se tyto živly daly ve dnech 28. října a 15. listopadu strhnouti k násilným činům proti jednotlivým Němcům, byly české vysoké školy na dobu tří roků uzavřeny, devět pachatelů bylo zastřeleno a větší počet účastníků vzat do vazby." Kolik obětí, zmařených životů, utrpení, mučení a ponižování se za těmito několika lakonickými větami skrývalo - a také kolik statečnosti, odvahy, nezlomnosti a vůle nenechat se zastrašit a nepodlehnout.

Mnohé již bylo řečeno o tom, jak 28. říjen 1939 osudově vyústil do 17. listopadu 1939, o studentu medicíny Janu Opletalovi, pekařském dělníkovi Václavu Sedláčkovi a dalších obětech nacistického teroru tohoto krutého podzimu válečného devětatřicátého. O ranní razii na studentských kolejích, devíti okamžitě a bez soudu popravených představitelích studentské obce a vysilujícím čekání v ruzyňské jízdárně na salvu nacistické popravčí čety, nebo na číslo, které nahradilo jméno a znamenalo nezřídka jednosměrný lístek do nemilosrdného pekla koncentračního tábora Sachsenhausen - Oranienburg.

V baráku číslo 53 tam o důstojné přežití bojoval i dvacetiletý student Ústavu pro vzdělávání profesorů tělovýchovy Univerzity Karlovy Vojmír Srdečný, který donedávna patřil mezi poslední z těch, kteří to prožili a podali o tom svá burcující svědectví. Odešel v loňském létě v předvečer svých stých narozenin - a tolik nám dnes chybí, protože jsme tento pietní den tradičně trávili společně. Patřil mezi ty, které nacisté sice srazili na zem, aby mohli ve vojenských bagančatech pochodovat po jejich zádech, ale nikdy je nezlomili ani neohnuli. Chybí nám jeho otevřenost, přátelství, odvaha a vlastenectví - chybí nám Bugatti step Jaroslava Ježka v jeho osobité klavírní interpretaci, kterým končil naše pravidelná vzpomínková setkání před Hlávkovou kolejí, nabíjející nás energií, která mu i v nelidských podmínkách koncentráku pomáhala přežít.

"Svoboda, kterou máme dnes, je to nejcennější, co mi můj stoletý život nabídl," řekl kdysi PhDr. Vojmír Srdečný, a já tento výrok chápu nejen jako jeho osobní vyznání, ale také jako poselství. Jako vzkaz za sebe i za ty, kteří tento boj za svobodu vedli spolu s ním. Za ty, kteří již odevzdali všechno, co mohli, a vzkazují nám, že teď je to již na nás! Protože jejich boj za svobodu, pravdu a demokracii je teď již naším bojem. A právem se ptají jak (či vůbec zdali) ho vedeme, jak jsme v něm úspěšní, jak a čím jsme na ně dokázali navázat, kam až jsme došli za těch více než třicet let znovu nabyté svobody a zda ještě dokážeme být tak jednotní a odhodlaní jako tehdy, když nás spojil sametový listopad roku 1989 a cinkot klíčů na Václavském náměstí. A tak bych dále chtěla hovořit nikoli o našich předchůdcích, ale o nás. Většinou totiž vcelku dobře víme, jací jsme historicky byli, ale zdá se, že nás již tolik netrápí to, jací jsme nyní, jak si nasloucháme, jak se tolerujeme, do jaké míry ještě sdílíme stejné základní hodnoty a vyznáváme podobné ideály.

V této souvislosti se mi vybavuje Modlitba Marty Kubišové. Připomenu vám, co nám v ní v roce 1968 prorocky vzkázala: "Ať mír dál zůstává s touto krajinou. Zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou. Teď když tvá ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lide, navrátí." Sice to ještě nějakou dobu trvalo - ale stalo se! A my se s tím musíme vyrovnat a pokusit se slova Modlitby naplnit odpovídajícím obsahem. Není to vždy jednoduché, neboť svoboda není jen opojný rozlet, ale také (či spíše především) odpovědnost, kterou po nás vyžaduje. Když tuto odpovědnost nedokážeme unést, tak o ni můžeme přijít a sotva si ji zasloužíme. Neboť platí, že tento vzácný a nesamozřejmý atribut lidské existence lze mnohem snadněji ztratit, nežli získávat zpět.

Zlomový sametový listopad nás osvobodil, ale také zavázal. Doba totalitní nesvobody se stala dobou minulou. A roky nové svobody jsou dobré, plodné a úrodné, ale zároveň také nezřídka rozporné, složité a namáhavé. Jsou to léta, v nichž jsme přestali živořit a začali žít a uvědomovat si, že když už jednou jsme, je dobré, abychom skutečně byli. S odpovědností za své činy, ale také za to, co jsme neučinili, přestože jsme měli. Nebojme se této odpovědnosti, nebojme se dát nahlas najevo, že jsme tu proto, abychom pouze neexistovali, ale skutečně byli! Spíše se obávejme nezájmu a lhostejnosti, spíše mějme strach z nesnesitelné tíhy pohodlně snesitelného, alibistického bytí.

A nebojme se ptát a hledat a nalézat odpovědi. Neustávejme v hledání toho, co je pravdivé, správné a čisté. "Pokud se člověk ptá, chce být," řekl moudrý klaun Miroslav Horníček, neboť "člověk se stal člověkem ve chvíli, kdy se začal ptát, kdy v běhu a řádu věcí něco nechápal a pochopit chtěl." Tak se ptejme a pokládejme otázky sami sobě, těm, co tu kdysi byli před námi, těm, co jsou okolo nás i těm, kteří ovlivňují, kudy a kam bude směřovat běh a řád našich společných věcí.

Dnes je výjimečný den, kdy s pokorou a vděčností vzpomínáme na odvahu a obětování těch, kteří to učinili i pro nás. A já bych si přála (sobě i Vám bych přála), abychom již zítra nezačali zapomínat, neboť to je tak snadné, pohodlné a neodpustitelné. Dnes je výjimečný den, který bychom měli chápat jako východisko i výzvu, a s pohledem upřeným dopředu se zastavit a ohlédnout zpět. Je to den, kdy si nasloucháme, ale důležité je, abychom se dokázali slyšet, chápat, tolerovat se a rozumět si i zítra a pozítří. Jde o to, aby dnešní pieta neskončila pietním aktem, ale stala se kontinuální součástí našeho světa, procesem, v němž dochází k vzájemnému zrcadlení minulého současného i budoucího. V této aktivní reflexi, v tom jak se s ní dokážeme přirozeně identifikovat, jak v nás může nadále rezonovat a ovlivňovat naše všednodenní konání, v tom, jak nás bude provázet i ve dnech příštích, spatřuji významný smysl a přesah tohoto slavnostního dne. Měl by nám pomoci k tomu, abychom postupně nebyli jen nezúčastněnými pozorovateli, ale stali se aktivními a kreativními tvůrci, jejichž cílem není přežívat, ale aktivně prožívat a žít. Řečeno se starými latiníky "Vita somnium breve" a současně spolu se Senecou "Vivere militare est". Tak pojďme společně snít (a bude-li potřeba) i společně bojovat!

Myslím, že právě toto nám může pomoci nalézt naše místo v tomto často složitém a mnohdy obtížně pochopitelném světě, znovu objevit odloženou odvahu a nalézt smysl toho, proč a pro co tu jsme. Jakkoli si to možná příliš neuvědomujeme, i tato naše současnost po nás žádá jistou míru osobní odvahy a občanské statečnosti. I tato doba nabízí neskutečné příležitosti, ale i rizika nevyužitých a promarněných možností. Pokusme se rizika eliminovat a možnosti využít. A zanechat tu tak po sobě důstojný otisk naší stopy, směřující k budoucnosti, v duchu myšlenky na smutečním oznámení Vojmíra Srdečného, která je stejně stručná jako všeobsahující: "Vše zmizí, jen stopy Tvé práce a lásky zůstanou." Řekla bych, že mu uděláme radost, jestliže se nám to podaří.

Vlastně je to docela jednoduché, naše budoucnost totiž bude jenom taková, jakou si opravdu zasloužíme.

VIVAT, CRESCAT, FLOREAT, PER ASPERA AD ASTRA

Děkuji vám za pozornost.