Projev prof. JUDr. Václava Pavlíčka, CSc. v Betlémské kapli dne 17.11.2017

Vážený pane rektore, vážení přítomní.

Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových spolu s ČVUT a Univerzitou Karlovou každoročně uctívá výročí 17. listopadu jako Mezinárodního dne studentstva slavnostním koncertem. Vzpomínáme při této příležitosti jak boje proti okupantům v letech 1939 až 1945, tak také inspirace, kterou se toto výročí stalo pro demokratické reformy, zejména v r. 1968 a jako rozhodujícího podnětu, který toto výročí znamenalo v r. 1989 pro zásadní změnu společenského uspořádání v bývalém Československu. 17. listopad jako Mezinárodní den studentstva se stal symbolem boje za svobodu a demokracii, tedy také za svobodu vědy, vyučování, kultury a umění, které jsou s demokratickým uspořádáním státu spjaty. Tento den je proto významným symbolem pro vysoké školy v České republice.

Z těchto důvodů včera v předvečer tohoto svátku jsme na Hlávkově zámku v Lužanech předávali nejlepším studentům jednotlivých fakult pražských vysokých škol Ceny Josefa Hlávky, zakladatelským a významným osobnostem vědeckých oborů z vysokých škol a z Akademie věd České republiky medaile Josefa Hlávky za jejich celoživotní práci. Hlávkovo nadání tak naplňuje myšlenkový odkaz svého zakladatele, významného českého architekta a stavitele, čestného doktora ČVUT, jehož dílo se stalo součástí světového kulturního dědictví.

Dnes ráno jsme vzpomínali před Hlávkovou kolejí také projevem rektora ČVUT a dalších osobností perzekuce vysokých škol v době okupace, zejména brutálních akcí v roce 1939.

Současná generace klade otázku, co motivovalo tehdejší mladé lidi k jejich odporu proti okupaci, k zapojení do domácího a zahraničního odboje a hrdinství v boji na východní i západní frontě války i k obětování svých životů. Loni jsme také připomínali, jak někteří z vysokoškoláků po svém propuštění z koncentračního tábora po překonání mnoha překážek odešli do zahraničí a v Londýně vstoupili do československé zahraniční armády, aby přispěli k osvobození své vlasti. Jiní se zapojili do domácího odboje. 17. listopad není tedy jen připomínkou utrpení, ale především symbolem vzdoru, odporu a vlastenectví. Tehdejší činy té části české společnosti, která se postavila na odpor, byly výsledkem mnohaleté výchovy k demokracii, republikánským ideálům, které se uskutečňovaly ve vzniklé Československé republice. Ta však obklopena nepřáteli měla šanci přežít pouze tehdy, když její obrana se stane záležitostí všech občanů. Spoléhání se na vlastní síly se ukázalo zvlášť významné poté, když dr. Benešem usilovně budované spojenecké svazky v době krize selhaly. Část společnosti tehdy na menší či větší dobu propadla beznaději, jinou část to podnítilo k odporu jako možné cesty k přežití českého národa.

Dnešní večer má být věnován především hudbě. Tématem uváděných děl je úsilí malých národů o svobodu, vyjadřující vlastenectví jejich tvůrců v tehdejší době.

V letošním roce si připomínáme 60 let od úmrtí jednoho z největších symfoniků 20. století, finského skladatele Jeana Sibelia. Skladatel svůj soubor sedmi symfonií vytvořil v letech 1899 – 1924. První symfonii, která je dnes uváděna, zkomponoval v letech 1898 – 1899 a po uvedení v r. 1900 zůstává nejpopulárnější symfonií světového repertoáru. Původně je koncipována jako výraz finského vlastenectví vůči carskému Rusku, svou univerzálností však přesahuje tento záměr. Je v ní zřetelný vliv Čajkovského, ale nese především charakteristické znaky spojené se zralým géniem Sibeliovým, tedy přísná vnitřně tematická propojení, úsporné orchestrální struktury a jedinečný pocit severské nehostinnosti v kombinaci s vášnivým romantismem.

Druhým dílem je hymnus Antonína Dvořáka Dědicové Bílé hory, vytvořený na slova závěrečné části lyricko-epického díla Vítězslava Hálka s tímto názvem. Přednesení tohoto díla se uskutečnilo 9. března 1873 v Praze a jeho provedení se ujal Dvořákův přítel Karel Bendl, sbormistr pražského Hlaholu. Na koncertu se podílelo 300 pěvců a orchestry obou zemských divadel. Provedení tohoto díla zajistilo Dvořákovi velkou popularitu a pro dvaatřicetiletého autora znamenalo významný mezník jeho tvorby. Konečná verze byla s velkým úspěchem provedena v r. 1885 v Londýně.

Hálek svou rozsáhlou epicko-lyrickou básní reagoval na zklamání z výsledku rakousko-uherského vyrovnání v r. 1867, které odmítlo samostatné postavení státnosti zemí Koruny české v tehdejší monarchii. Tehdy se také část české zemské aristokracie hrdě hlásila k odkazu vítězů bělohorských, označovala se za jejich dědice. Naproti tomu tehdejší vůdcové českého národa v duchu Palackého koncepce dějin považovali husitství a českou reformaci za vrcholné období české historie a porážku českých stavů na Bílé hoře označovali za neštěstí pro český národ. I na tento konflikt ve vztahu k minulosti Hálek a s ním také Dvořák navazují. Později také Masaryk v České otázce, vydané v r. 1885, se k tomuto tématu vrací, přihlašuje se k Palackého koncepci dějin, ale za zásadní zvrat považuje porážku lidových vrstev husitů v bitvě u Lipan.

Spor o dějiny a otázky diskutované již před 150 lety se promítají znovu do politiky a do sporu o výklad historie v současnosti. Vyhraňují se znovu stejné spory – někteří se přihlašují k odkazu vítězů bělohorských, jiní k odkazu husitství a české reformace. Spor se zakrývá jen jinou ideologií. Hálkovo a Dvořákovo dílo se tak i se zřetelem na již tehdy oceňovaný mimořádný umělecký význam přimyká i k současným diskusím o 17. listopadu.

Hálek ve své básni líčí pobělohorské utrpení Matky – Vlasti, snahu nepřátel úplně ji zničit, jejich boj se „sborem vyvržených“, tedy s představiteli českého lidu, a konečně osvobození Vlasti českým Géniem. Básník uzavírá svůj oslavný hymnus s výzvou k Matce Vlasti „Milujme ji, byť sup nám srdce kloval, jak ještě žádný národ nemiloval…a nechť nám cesta slavná, třebas krátká – jeť jedna vlast, jeť jediná jen matka!“.

Vlastenectví Sibelia, Hálka a Dvořáka, projevené v těchto dílech, se naplnilo relativně brzy, a to způsobem, s nímž patrně ani nepočítali. Rozpadly se obě monarchie – ruská i rakousko-uherská a oba národy, jejichž touhy zmínění tvůrci vyjadřovali, získaly šanci vytvořit svou vlastní státnost. Před sto lety vzniklo samostatné Finsko a za rok vzpomeneme sto let od vzniku Československa. V krátkém čase se však ukázaly problémy, s nimiž političtí představitelé obou národů také nepočítali a jež si vyžádaly nemalé oběti v úsilí, aby znovu národy získaly svou svobodu. Bez těchto obětí, statečnosti v boji o samostatnost a vlastenectví, i politické moudrosti představitelů státu těmto národům hrozila záhuba. I v tomto směru jsou obě skladby aktuální.
17. listopad 1939 byl jednou z etap boje za svobodu a demokracii v Československu, etapou spojenou s vysokými školami a s tehdejším studentským hnutím, kterým přinesla řadu obětí na životech, jimž jsme zavázáni vděčností a úctou.
Oba skladatelé se zabývali základními existenčními a osudovými otázkami svých národů jako celku.

Přeji Vám hluboké zážitky z poslechu děl těchto významných skladatelů a vlastenců konce 19. a začátku 20. století v podání orchestru a sboru Univerzity Karlovy pod vedením Haiga Utidjiana.

Dovolte, abych nyní předal slovo hlavnímu řečníku na dnešním shromáždění panu předsedovi Senátu Milanu Štěchovi.