Projev prof. Ing. Ivana Wilhelma na semináři v Poslanecké sněmovně PČR, který se konal dne 24. ledna 2017

Vážená paní ministryně,
Vážená paní poslankyně, pane poslanče,
Vážení účastníci semináře,
vážení hosté,
kolegyně, kolegové,

dovolte, abych nejdříve poděkoval za poskytnutou možnost krátkého vystoupení na Vašem semináři a současně, abych Vás pozdravil jménem Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových. Chtěl bych také omluvit předsedu Správní rady Nadání prof. Václava Pavlíčka, který se nemůže dnešního jednání zúčastnit osobně.

Dámy a pánové, 17. listopad je bezesporu důležitým datem moderních dějin českého národa. Domnívám se, že konkrétní události, se kterými je toto datum spojováno, jsou detailně popsány a široce prezentovány nejen pokud jde o rok 1989, ale i 1939. Není pochyb o tom, že je důležité si připomínat jak tyto události, tak i jejich význam a odkaz pro dnešní žvot. Prvními oběťmi nacistických represálií v roce 1939 se stali studenti Hlávkovy koleje a tak Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových cítí povinnost poskytnout prostor vzpomince na toto datum a již tradičně společně s Karlovou Univerzitou a ČVUT pořádá vždy tento den slavnostní shromáždění akademické obce. Poprava devíti studentů - členů samosprávy Hlávkovy koleje, uzavření českých vysokých škol a odvlečení na 1200 vysoškolských studentů do koncentračního tábora bylo tím nejbrutálnějším aktem násilí, potlačujícího svobodu a směřujícího k totální fyzické likvidaci národa. Chtěl bych dnes však připomenout, že ne všichni studenti byli odvlečeni do koncentračního tábora v Německu. Části studentů se podařilo deportaci vyhnout a zůstat v okupovaném protektorátu, části se podařilo opustit protektorát a různými cestami se dostat k formujícím se vojenským jednotkám, aby bojovali proti nacistickému nepříteli se zbraní v ruce. Čeští studenti, kterým se podařilo dostat do Británie a přidat se tam k československým vojenským jednotkám, brzy pochopili, že jsou vlastně jediní, kteří mohou vydat přímé svědectví o řádění nacistů v Protektorátu Čechy a Morava, jakkoli německá propaganda o těcho skutečnostech lhala, nebo je překrucovala. Z těchto důvodů se snaha těch studentů, kteří se setkali u československých vojenských jednotek, soustředila na obnovení Ústředního svazu československého studentstva. To se podařilo a tento svaz zahájil činnost symbolicky 17. listopadu 1940, tedy v den prvního výročí tragických události, zveřejněním svého prvního prohlášení na BBC. Svaz byl zaregistrován Ministerstvem vnitra exilové vlády ČR s připomínkou Ministerstva zahraničí, že svoji činnost bude spolek vykonávat tak, aby nikterak neomezoval plnění vojenských povinností svých členů. Proto se veškeré schůzky a jednání konaly v době mimo vojenský výcvik a finanční náklady si hradili účastníci z kapesného, které dostávali.

Ústřední svaz československého studentstva však zahájil velmi intenzivní činnost. Zejména jednání se studentskými svazy spojenců předznamenaly příští úspěchy nejen ve vztahu ke studentům, ale k aktivitám exilové vlády všeobecně. Ješte v roce 1940 vydal Ústřední svaz prohlášení k likvidaci studentských spolků nacisty v okupovaném Norsku. K tomuto prohlášení se posléze velmi pochvalně vyjádřila i exilová vláda Norska. Ústřední svaz se rovnež vyjádřil k potlačení studentských demonstrací v okupované Paříži, na co posléze reagoval velmi pozitivne Charles de Gaulle. Zajisté je možné nalézt řadu dalších projevů aktivity Ústředního svazu zejména ve vztahu k partnerským studentským organizacím. Narůstající aktivity i rostoucí důležitost Ústředního svazu se kromě jiného projevila i v tom, že exilová vláda souhlasila s uvolněním dvou členů výboru (Bohumila Šulce a Lubora Zinka) na nezbytnou dobu z plnění vojenských povinností, aby se mohli plně věnovat práci ve Svazu. Z iniciativy Svazu došlo k tomu, že Univerzita Oxford, která přijala řadu českých studentů k dostudování se rozhodla těmto absolventům udělit diplomy odpovídající diplomům Univerzity Karlovy v promoci podle scénáře Univerzity Karlovy. To všechno jsou příklady aktivity Svazu, přitom samozřejmě konkrétních kroků bylo mnohem víc.

Ve stručnosti lze říci, že toto úsilí vyvrcholilo symbolicky 16. listopadu 1941 slávnostním shromážděním studentských svazů v londýnské Caxton Hall, kde Lubor Zink přednesl společné prohlášení dvaceti šesti národních studentských svazů, jejichž delegace byly přítomny na shromáždění, o ustanovení 17. listopadu Mezinárodním dnem studentstva. V tento den přijal delegaci Ústředního svazu československého studentstva prezident Beneš a na většině anglických univerzit byla přerušena výuka a konaly se krátké vzpomínkové akce. Zpráva o ustanovení Meznárodního dne studentstva se rychle rozšířila do světa a podle doložených zpráv se na 17. listopad 1939 vzpomínalo v Quitu v Ekvádoru, ve Wellingtonu na Novém Zelandu, v San Jose na Kostarice, v Montevideu v Uruguayi, v Havaně, Dilli, Jeruzalémě, ale i v Sovětském svazu, Kanadě, Číně, Maltě, USA, Švýcarsku, Mexiku, Švédsku atd. Není proto pochyb, že 17. listopad se doopravdy stal Mezinárodním dnem studentstva.

Rovněž není pochyb o tom, že se tak stalo z iniciativy Ústředního svazu československého studentstva, za vydatné pomoci partnerských svazů, především pak studentů Británie. O tom všem je řada dokumentů, potvrzujících uvedené skutečnosti a rovněž autentická svědectví přímých účastníků, kteří přijali pozvání a účastnili se slavností pořádaných Nadáním a Univerzitou Karlovou a Českým vysokým učením technickým. V roce 2001 to byli např. Karel Macháček, Václav Straka a Lubor Zink - členové tehdejšího výboru Ústředního svazu československého studentstva, společně s baronkou Lenou Chivers - Jager bývalou místopředsedkyní válečného Union of Students of England and Wales. Domnívám se proto, že obnovení Mezinárodního dne studentstva do kalendáře České republiky by mělo být otázkou opravdu rychlé nápravy stavu, do kterého se dostal bez věcných důvodů. Je opravdu na pováženou, když je v řadě zemí Mezinárodní den studentstva veden jako symbol boje za svobodu a nezávislost proti zvůli a násilí moci ke studentům, přitom svůj původ zcela jistě odvozuje jednak z faktických událostí u nás a rovněž díky obrovské práci našich studentů při jeho přípravě v období 2. světové války. Závěrem tedy chci vyjádřit plnou podporu úsilí současných studentů o obnovení Mezinárodního dne studentstva v kalendáři České republiky.