Projev prof. JUDr. Václava Pavlíčka, CSc. na slavnostním koncertu, který se konal dne 17. listopadu 2016 v Karolinu

Vážený pane rektore, vážení hosté, milé kolegyně a kolegové.

Nadání J., M. a Z. Hlávkových každoročně vzpomíná 17. listopad jako státní svátek ČR a Mezinárodní den studentstva také ve spolupráci s vysokými školami, zejména s UK a ČVUT jak v ranních hodinách u Hlávkovy koleje, tak i večerním koncertem. Letos se koncert uskutečňuje ve Velké aule Karolina a vzpomeneme několika dalších událostí. Patří k nim především 700 let od narození velké postavy dějin české státnosti - českého krále a římského císaře Karla IV. Univerzita dnešní koncert zařadila jako součást těchto karolinských oslav.

Z mnohostranné činnosti Karla, neobyčejně vzdělaného evropského panovníka, jemuž se od dětství dostalo vzdělání ve Francii, zaslouží pozornost jeho úsilí o rozšíření vzdělanosti v zemích, kterým vládl. Zakládání univerzit zahájil v Českém království, které mu bylo nejbližší, a proto založil univerzitu v Praze. Poznal, že vzdělanost posiluje trvalost státnosti a mnozí slavní intelektuálové tehdejší doby k němu z tohoto důvodu vzhlíželi s velkou nadějí, zejména v období všeobecného neklidu. Rád bych připomněl, jeho slova, kterými vysvětloval v zakládací listině své úsilí "… aby naší věrní obyvatelé království, kteří bez ustání lační po plodech vědění, se nemuseli v cizích zemích doprošovat almužny, ale aby našli v království stůl k pohoštění prostřený a aby se ti, jež vyznamená vrozená bystrost a nad ni, stali poznáním věd vzdělanými, a nebyli již více nuceni a za zbytečné mohli pokládat za účelem vyhledávání věd kraj světa obcházet, k cizím národům se obracet, nebo aby jejich dychtění bylo ukojeno, v cizích končinách žebrat, nýbrž aby za svou slávu považovali, že mohou jiné z ciziny k sobě zvát…" Tím dal Karel české univerzitě pevné základy pro rozvoj vzdělanosti i formování tehdejší intelektuální komunity a reformních církevních myslitelů.

Rozvoj intelektuálního společenství byl podle Karlova přesvědčení podstatným krokem směřujícím k prospěchu celého národa království. Od té doby byl osud univerzity úzce spojen s osudem českého národa a s křižovatkami jeho státnosti. Ne vždy se stávali intelektuálové, učitelé a studenti univerzity panovníkovi a světské a církevní moci pohodlnými. Za několik desítek let to poznal rektor univerzity Mistr Jan Hus ve sporu s církevními kruhy a s císařem Zikmundem. Spálení jeho knih jako krok ke zničení jeho myšlenek a upálení jeho samotného mělo zakončit tento spor intelektuála s mocí. Právě před 600 lety stejný osud jako Husa potkal jeho přítele typického neklidného ducha středověku mistra několika evropských univerzit, působícího v zemích západní i východní Evropy Jeronýma Pražského, znalce díla Johna Wiklefa. Nespoutaný duch a hledání pravdy Jeronýmovo mu získalo ohlas mezi studenty v té době a může být zvlášť srozumitelné i v době současné. Úzké propojení intelektuálního kvasu doby Karla IV. a husitské revoluce plasticky ukazuje významný český historik František Šmahel, naposledy ve své přednášce nazvané "Ve znamení císaře Karla IV. a mistra Jana Husa (Panorama českých dějin pozdního středověku)", proslovené na počátku letošního roku v AV ČR.

Po období náboženské tolerance nový útok na svobodu projevu a vědeckého myšlení přineslo období po Bílé hoře. Působivě to popsal profesor FF UK J. B. Čapek v knize "Za jazyk přibitý", na příběhu vzdělanců té doby a rektora Univerzity Jessenia a dalších mistrů univerzity. Kniha byla napsána v době nacistické okupace po uzavření vysokých škol a vydána v roce 1970 a na vyprávění o nemilosrdných a surových formách protireformace varovala před novým potlačováním svobody projevu a vědeckého bádání a msty namířené v době vydání proti účastníkům reformního hnutí 60. let.

Svobodný duch, jako podstata univerzitního života, se však nedal zcela vymýtit, ani po pobělohorských represích, ani po dalších postizích. Rozvoj vzdělanosti a ideály humanitní rozvinuté na československých vysokých školách, které symbolizoval profesor Univerzity Karlovy Masaryk, potřebovali nacisté zničit, aby mohli uskutečnit své plány na porobení a zničení českého národa. Proto německá nacistická okupační moc využila demonstraci 28. října 1939, na které byl také smrtelně zraněn student medicíny Jan Opletal a jeho pohřbu k uzavření českých vysokých škol a k zastrašení a perzekuci jejich studentů a učitelů. Vzpomněli jsme toho ráno před Hlávkovou kolejí. Do budoucnosti okupanti nepočítali s obnovením studia v oborech, které by mohly přispět k svobodnému myšlení a národnímu vědomí. Měl tím být v českém státě definitivně zardoušen velkolepý čin jeho nejslavnějšího panovníka.

Ani okupační předpis o uzavření českých vysokých škol univerzitní život však neukončil. Podle dekretu prezidenta republiky pokračovalo studium především mediků na univerzitě v Oxfordu a jejich slavnostní promoce podle přání těchto vysokoškoláků se uskutečňovala podle historických tradic českých vysokých škol.

Na význam demokratických hodnot a svobody ducha v novém aktuálním kontextu upozornil v dubnu 1948 prezident Beneš ve svém posledním veřejném vystoupení, kdy požadoval udržovat ideje takových univerzitních učitelů, jakým byli Jan Hus a Tomáš G. Masaryk.

Šance naplňovat toto doporučení prezidenta Beneše nastala plně až po listopadu 1989. Zda tato šance byla skutečně využita, nebo zda šel vývoj jinou cestou je předmětem sporů v současné době - tedy opět po 25 letech od historickém zlomu. Zajistil rozvoj vzdělanosti v duchu tradic, které připomněl jako svůj odkaz E. Beneš v tehdejší krátké době svobodného života, je stále aktuální.

Dnešní večer však nemá být věnován především slovům a historickým úvahám, které jsme měli možnost slyšet celý dnešní den, ale především hudbě. Dovolte mi proto tlumočit několik myšlenek k náplni dnešního koncertu.

V roce, kdy oslavujeme sedmisté výročí narození císaře a krále Karla IV., se i vystoupení Sboru a Orchestru Univerzity Karlovy ponese v tomto duchu. Jak lépe vzdát hold králi nežli slavnostní korunovační hymnou Kněz Sádok. Text této hymny vychází z biblického příběhu o pomazání krále Šalamouna, které doprovázelo radostné provolávání lidu: "Ať žije král" - "Long live the King". Hymna byla zkomponována v roce 1727 Georgem Friedrichem Händelem u příležitosti korunovace anglického krále Jiřího II. a od svého vzniku je prováděna na každé korunovaci britského panovníka.

Do doby, v níž Karel IV. žil a panoval, tedy do 14. století, se poté přeneseme staročeským církevním chorálem "Jezu Kriste, ščedrý kněže", který český král s velkou pravděpodobností znal a zpíval. Bojový chorál Kdož jsú boží bojovníci patří k hymnám českého národa a posiloval ho nejen v době husitské, kdy vznikl, ale i v období pozdějším v boji za plné obnovení české státnosti. Symbolizuje proto dobré tradice české státnosti, jak ji připomíná česká ústava a odolnost českého národa v krizových situacích.

O slavnostní vyvrcholení večera se pak postarají melodické tóny 8. symfonie Antonína Dvořáka. Dvořák - blízký přítel Josefa Hlávky - napsal tuto velkolepou energickou symfonii plnou náladových změn během pouhých deseti týdnů u příležitosti svého zvolení do České akademie pro vědy, slovesnost a umění v roce 1889. Ač tato symfonie nese pro své první vydání londýnským vydavatelem Novello přídomek "Anglická", její česká ryzost inspirovaná Dvořákovým šťastným pobytem na jeho letním sídle ve Vysoké u Příbramě a oslava přírody tohoto krásného kraje je nepopiratelná.

Univerzitní vzdělávání spojovalo vždy vědu a umění. Přeji vám proto hluboké zážitky z umění v podání Orchestru a sboru Univerzity Karlovy pod vedením Haig Utidjiana.