Projev prof. JUDr. Václava Pavlíčka, CSc. na slavnostním koncertu, který se konal dne 17. listopadu 2015 v Betlémské kapli

Vážené kolegyně a kolegové - členové akademických obcí, dámy a pánové, vážení hosté.

Dovolte, abych vás jménem spolupořadatele dnešního slavnostního koncertu - Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových na něm přivítal. Zvlášť vítám bývalého prezidenta České republiky prof. Václava Klause, předsedu Českého svazu bojovníků za svobodu pplk. Ing. Jaroslava Vodičku, představitele ústavních orgánů České republiky a další vzácné hosty.

Koncertem si každoročně připomínáme hodnoty, které pro českou společnost představuje v aktuálním kontextu 17. listopad - Mezinárodní den studentstva a Den boje za svobodu a demokracii. Vzpomínali jsme těchto hodnot a tradic dnes ráno před Hlávkovou kolejí před pamětní deskou Jana Opletala. Před dvěma hodinami Studentská komora Rady vysokých škol udělila Cenu Jana Opletala těm, kteří usilují o svobodu učení v současné době.

V roce 1939, v době převažující deprese z vítězného tažení nacistického Německa a prosazování jeho ideologie Nové Evropy řízené vyšší rasou v čele s Adolfem Hitlerem a zbavené Židů a se zotročenými slovanskými národy se mladí lidé přihlásili k idejím Masarykovy Nové Evropy koncipované na sklonku světové války a vyznačující se sdružením svobodných evropských národů se zřízením demokratickým, které jsou zbaveny pozůstatků teokracie a stavovských výsad. Pro toto Masarykovo pojetí Evropy tradice české státnosti spočívaly na myšlenkách husitství a české reformace, oceňoval Jana Husa, Petra Chelčického, Jana Ámose Komenského a Karla Havlíčka Borovského a ve své České otázce požadoval odčinění Lipan a Bílé hory. V programové knize Nová Evropa, stanovisko slovanské koncipoval místo budoucí Československé republiky mezi demokratickými státy Evropy a ve Washingtonské deklaraci principy budoucí československé ústavy. Tento budoucí stát měl být demokratický, čerpající z tradic plebejských, udržujících český jazyk v době pro národ nejtěžší a měl vytvářet společnost, která ctí a rozvíjí hodnoty vzdělanosti a vědeckého pokroku.

V letošním roce jsme si připomínali výročí upálení Jana Husa na kostnické hranici a hodnotil se Husův mnohostranný význam pro morální stav tehdejší i současné české společnosti, pro českou vědu a svobodnou univerzitní diskusi. Také na těchto hodnotách měla být vzdělávána československá společnost podle představ Masaryka po vzniku republiky. Mnohostranný význam Husovy osobnosti připomínaly například významná díla a přednášky historika Františka Šmahela, nebo teologa Jana Blahoslava Láška a dalších. Diskuse se vracela také k hodnocení Dekretu kutnohorského a jeho významu pro českou státnost v tehdejším mocenském kontextu a pro českou vzdělanost. Byla to příležitost znovu posoudit jeho odmítání v nedávné době v souvislosti s tehdejším výročím jeho vydání. Kde jinde než v Betlémské kapli je vhodné připomenout mravní imperativy, které pro další osud českého národa a české státnosti měl Husův život a dílo. V tomto kontextu zásluh Jana Husa o český jazyk bylo možno také ocenit úsilí české společnosti o zavedení českého jazyka na vysoké školy, zásluhy Josefa Hlávky o českou vzdělanosti 19. století a důvody, které vedly německé okupační úřady k uzavření českých vysokých škol v roce 1939 a potlačování českého jazyka a české kultury jako podstatného úderu na vzdělanost a odolnost českého národa proti snahám germanizačním.

Již před časem jsem vzpomenul slova historika F.M. Bartoše, který v roce 1936 v oficiálním sborníku Idea československého státu citoval výroky mladého Jana Husa o potřebě bránit vlastní stát, aby se zachránil český národ před vnějším nepřítelem. " Psi a hadi dovedou lépe bránit pelechů, než své vlasti Čechové, kteří, třeba jejich věc je spravedlivá, nehájí vlastního státu". Potřeba bránit vlastní státnost je aktuální také v současné době a i v tomto směru mluví Husův vzkaz k dnešku. Není náhodou, že právě ta část české společnosti, která byla ovlivněna obdivem k Husovi a husitství, později k Masarykovi a jeho ideálům, který oceňoval Husův odkaz, byla významnou silou odporu proti okupaci.

K připomenutí české kultury je zaměřen i dnešní koncert z díla Antonína Dvořáka, Josefa Suka a Bohuslava Martinů. Česká hudba zaznívala a posilovala v době, kdy slova nemohla zaznít a ovlivňovala český národ. Dovolte mi v té souvislosti sdělit důvody, které vedly dirigenta Haig Utidjiana a pořadatele dnešního koncertu k výběru skladeb. Především k hudbě Bohuslava Martinů ve skladbě Památník Lidicím. Česká exilová vláda v Londýně v roce 1942 skladatele požádala, aby napsal pamětní dílo, jež by navždy připomínalo válečné hrůzy. Skladba, kterou Martinů dokončil v roce 1943 vyjadřuje nejen tragedii a krutost událostí, ale obsahuje také symboliku naděje. Cituje Svatováclavský chorál, jakož i úvod Beethovenovy Páté symfonie, která během války symbolizovala vítezství. Její rytmus - tři krátké a jeden dlouhý tón, představuje v Morseově kódu písmeno "V". Podle Churchilla symbol vítězství národů okupovaných zemí.

Také letos představujeme hudbu Antonína Dvořáka a rovněž jeho žáka a zetě Josefa Suka. Dvořákův cyklus pro smíšený sbor "V přírodě" z něhož dnes zazní dvě části - Napadly písně a Vyběhla bříza běličká - patří k jeho nejkrásnějším sborovým počinům. Jedná se o zhudebnělé básně z lyrické sbírky Vítězslava Hálka. Snad pozitivní nálada a dotek jara v tomto podzimním dni se přenese i na posluchače. Jistým kontrastem k těmto písním je skladba Josefa Suka "Mať moja" napsaná na slova slovenské lidové písně. V Sukově sugestivním melancholickém hudebním ztvárnění vyzývá zoufalá dívka "černou zem", aby vrátila mrtvou matku mezi živé. Z tvorby Josefa Suka zazní také čtvrtvětá suita "Pohádka", původně scénická hudba k Zeyerově pohádce "Radúz a Mahulena". Byla to Zdeňka Hlávková, která upozornila Julia Zeyera na mladého skladatele Josefa Suka a doporučila, aby byl pověřen složením scénické hudby k pohádce Radúz a Mahulena. Zeyerova imaginace a citovost jeho pohádkového námětu inspirovala Suka k vytvoření osobitě poetické hudby s mistrnými melodramy. Dvořák i Zeyer byli velice ctěnými hosty manželů Hlávkových v Lužanech. Z korespondence Zeyera s paní Zdeňkou Hlávkovou plyne, jaký důraz kladl Zeyer na její soud o hudbě a jak si vážil jejích názorů. 21.9.1897 píše Zeyer Zdeňce Hlávkové: "Milostivá paní, celý týden uplynul od okamžiku, kdy lužanský zámek za mnou zmizel, jako by se potopil do snů…. při svém odjezdu sešel jsem se na nádraží náhodou s Dvořákem. Řekl mi, že za krátko jede do Lužan a je mi líto, že tam nejel dříve, že bych se tak s ním byl sešel. Řekl mi též, že pan Suk má "muziku" už skoro hotovou, a zdá se, že je Dvořák spokojen s tou kompozicí." Z dalších dopisů ještě jeden citát z 28.12.1897. "Vroucně Vám děkuji za ten hudební referát. Jak jste v krátkosti jasně vše naznačila, bylo mi, jako bych měl sluch plný zvuků, a bylo mi, jako bych slyšel ohlas toho, co mi Suk tenkrát hrál u Dvořáků. Je to milý hoch a čistě cítící. Jsem přesvědčen, že z něho budeme mít radost všichni". Uvedená korespondence také vypovídá o vlasteneckých motivech tehdejší české společnosti, které se sdružovala kolem Josefa Hlávky a Antonína Dvořáka.

Přeji vám pěkné zážitky z dnešního koncertu a prosím pana rektora, aby se ujal slova.