Projev prof. JUDr. Václava Pavlíčka, předsedy správní rady Nadání, při příležitosti otevření výstavy 100 let činnosti Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, dne 18.12.2003 v Karolínu Vaše magnificence, vážené dámy a vážení pánové. Dovolte mi, abych zahájil dnešní výstavu ke 100. výročí založení Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, kterou pořádá Nadace „Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových“, Univerzita Karlova a Národní technické muzeum. Dr. Josef Hlávka založil Nadání listinou z 25. ledna 1904. Učinil tak proto, aby „toto Nadání podporovalo veškerou vědeckou, literární a uměleckou činnost národa českého a učinilo výsledky této činnosti, jakož i výsledky veškeré vědecké činnosti světové kulturnímu životu národnímu tak přístupnými, aby mohl z nich ve všech směrech výkonné své činnosti přímo těžiti“. Dalším úkolem Nadání měla být podpora snaživých a způsobilých studentů vysokých škol pražských tím způsobem, aby se mohli plně věnovat výhradně jen úplnému svému vzdělání, na kterém je založena jejich budoucnost i budoucnost českého národa. Výstava chce přiblížit osobnost Josefa Hlávky, jeho dobu i 100 let působení jeho odkazu, který je zhmotněn v jeho Nadání, v jeho tvůrčí architektonické činnosti i v úsilí o povznesení české vědy, kultury a vzdělanosti. Nejvýraznějším plodem jeho úsilí o povznesení české vědy na světovou úroveň bylo založení České akademie pro vědy, slovesnost a umění. Na jeho odkaz může česká věda navazovat i dnes ať již činností Akademie věd České republiky, nebo Učené společnosti České republiky. V oblasti jeho úsilí o povznesení vzdělanosti českého národa zůstalo trvalým výsledkem hmotné zabezpečení tisíců českých vysokoškoláků, kteří mohli díky jeho odkazu vystudovat a být ubytováni na Hlávkově koleji. Zachránil tak pro českou i světovou vědu a vzdělanost obrovský intelektuální kapitál, který by byl jinak zmarněn pro nedostupnost vzdělání z důvodů sociálních. Před deseti lety na výstavě uspořádané v Lobkovickém paláci na Hradčanech, jsme si připomněli především část architektonického odkazu Josefa Hlávky. Loňské povodně postihly i tyto archiválie a Nadání se rozhodlo přispět k jejich restauraci. Výstava je příležitostí ukázat některé výsledky těchto restaurátorských prací, uskutečněných díky pracovníkům Národního technického muzea. Rád bych poděkoval vedení a všem pracovníkům této instituce za péči, kterou projevili při restauraci tohoto Hlávkova díla a při přípravě a instalaci této výstavy. Výstava je významnou součástí oslav, které připravuje výbor složený z představitelů české vědy, vysokých škol, Nadání i osobností, které mají blízký vztah k Hlávkově odkazu. Některé výsledky stavitelské a architektonické činnosti Josefa Hlávky představuje i kalendář, vydaný k této příležitosti, se kterým se zde můžete seznámit. Podrobněji budeme mít možnost si Hlávkovu mecenášskou činnost připomenout v lednu, při příležitosti koncertu zde v Karolínu, uspořádaném k 100letému výročí sepsání jeho poslední vůle. Po dobu své činnosti se Nadání díky trvalosti odkazu Josefa Hlávky výrazně podílelo na podpoře české vědy, kultury a vzdělanosti. 100 let nepřetržité a cílevědomé činnosti pro povznesení vzdělanosti českého národa v dobách tak rozdílných a pro český národ převratných může tato výstava zachytit jen z malé části. Podporu kultury Nadání uskutečňovalo a to zejména v plzeňském regionu i v době, kdy z politických i ekonomických důvodů byly jiné oblasti poslání Nadání znemožněny. Prvá polovina doby trvání Nadání byla i personálně spojena s činností České akademie pro vědy, slovesnost a umění, jejímž předsedou, ještě s označením Akademie císaře Františka Josefa, byl zakladatel Nadání a další jeho nástupci v této funkci. Proces postátňování Akademie v 50. letech přinesl pro Nadání jako instituci soukromého práva oddělení od Akademie věd a z tohoto personálního aspektu Nadání pak působilo delší dobu pod vedením prof. Bohumila Němce, který hrál významnou roli v nadačních aktivitách již v prvních letech existence Nadání a od vzniku Československa. V čele Nadání a v jeho orgánech v průběhu 100leté historie působili osobnosti rozdílných odborností i velmi odlišné politické orientace. Jim všem i mnoha příznivcům Nadání lze vděčit za to, že přes různé politické a sociální zvraty Nadání přetrvalo a se zbytkem své majetkové podstaty může dodnes sloužit českému národu, jak si to Josef Hlávka přál. Od doby předsednictví akademika Němce působilo Nadání samostatně v relativně úzkém prostoru, který v minulém režimu byl soukromým právnickým osobám ponechán. Při tomto výročí a při této výstavě třeba proto připomenout i společné tradice Akademie věd a Nadání. Akademii věd České republiky bych rád také poděkoval i za zapůjčení některých exponátů, zejména rodinných portrétů Josefa Hlávky a jeho manželek a za účinnou pomoc při zajištění této výstavy. Dále je třeba připomenout a ocenit zásluhy ČVUT a jejího vedení zejména v druhé polovině 80let pro zachování Nadání. Tehdy se zdálo, že vymezený prostor pro Nadání jako soukromou právnickou osobu se tak zúžil, že neumožňuje další existenci Nadání. Díky tehdejšímu vedení ČVUT se nebezpečí zániku Nadání podařilo odvrátit. V současné době se ČVUT výrazně podílí na řadě aktivit spojených s tímto jubileem, jak z programu oslav seznáte, a jeho zásluhou se obnovila zejména funkce Hlávkovy koleje, která může znovu sloužit výhradně nové vědecké generaci ze všech oborů. Výstava se koná symbolicky v prostorách historické budovy Karolína. Poděkování patří proto Univerzitě Karlově a jejímu vedení, především rektorovi UK, jeho magnificenci prof. Ing. Wilhelmovi, že v době, kdy byla odřeknuta původě dohodnutá spolupráce při organizaci této výstavy, ochotně nabídla svou pomoc a spoluorganizování výstavy. Dík patří Gynekologicko-porodnické klinice 1.LF UK v čele s jejím přednostou prof. MUDr. Jaroslavem Živným za zapůjčení jednoho z exponátů tam užívaném. Děkujeme i Akademii výtvarných umění za pomoc při dopravě exponátů. V průběhu výstavy mohou být promítány filmy autorů Pavla Riese a Vladimíra Darjanina, kterým rovněž děkuji za umožnění produkce. Na přípravě a uskutečnění této výstavy se tak podílela řada významných institucí a mnoho obětavých jednotlivců. Z těchto osobností bych chtěl zvlášť uvést autory této výstavy - generálního ředitele Národního památkového ústavu doc. dr. Jiřího Tomáše Kotalíka a pracovníka Národního technického muzea pana Karla Ksandra, kteří jsou autory scénáře výstavy, a ocenit umělecký přínos Ing. arch. Jiřího Vovse, autora výtvarného řešení výstavy. Chtěl bych jim srdečně poděkovat. Zvláštní ocenění patří i dr. Dagmar Rýdlové, tajemnici Nadání, která zabezpečovala organizační stránku výstavy i celých oslav. Projev rektora Univerzity Karlovy prof. Ing. Ivana Wilhelma, CSc. při příležitosti oslav 100. výročí vzniku Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových Vážený pane předsedo Správní rady Nadání, magnificence, spectabiles, honorabiles, cives academici, vzácní hosté, dámy a pánové, dnešní slavnostní shromáždění akademické obce zde ve Velké aule staroslavného Karolina je věnováno stému výročí založení Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových. Za zmíněných sto let prošla Nadace, založená Josefem Hlávkou, bouřlivým a složitým obdobím dvacátého století. Nadace, založená na podporu nemajetných českých talentovaných studentů, musela čelit hrubému tlaku především politické moci jak za protektorátu, kdy došlo k úplnému zavření českých vysokých škol, tak i za komunistické totalitní vlády, která se snažila eliminovat jakoukoli aktivitu, kterou nemohla přímo řídit a ovládat. Všechny tyto nesnáze však Nadace dokázala překonat a uchovat si svoje postavení dodnes. Jsem velmi rád tomu, že vy všichni jste přijali naše pozvání a rozhodli jste se svojí přítomností vyjádřit podporu činnostem, kterými se Nadace obírá. Dovolte, abych Vás tedy co nejsrdečněji přivítal. Josef Hlávka, jeden z nejvýznamnějších českých stavitelů a architektů je dobře znám jako milovník, obdivovatel a podporovatel umění. Všeobecně jsou známá jeho častá setkání s nejvýznamnějšími představiteli českého umění jak v oblasti hudby, tak i v oblasti výtvarného umění, či literatury. Rovněž je dostatečně znám jeho vztah ke vzdělání i jeho konkrétní podpora, zejména chudých studentů. Avšak jeho finanční dary nejsou pouhým peněžním vyjádřením jeho pomoci potřebným. Celá řada věcných důkazů, a to nejen zápisky v diáři, vyjadřují jeho snahu pomáhat jednak finančním obnosem, ale také účinnou kontrolou plnění závazků, které obdarovaný při převzetí peněz zpravidla učinil. Hlávka si byl velmi dobře vědom moci peněz i obtížnosti plnění životních záměrů při finančním nedostatku. Proto se snažil pomáhat poskytováním různých finančních obnosů, ale nezapomínal také na to, aby se sám obdarovaný snažil svoji svízelnou situaci zlepšit, tak říkajíc systémovou změnou, ke které mu finanční pomoc bude pouze nástrojem. Je pro mne obvykle zajímavé sledovat chování vzdělávacích institucí k finančním prostředkům tak, jak tomu mám možnost při mých zahraničních cestách. Pokaždé jsem překvapen konkrétním zjištěním, jak důsledně dokáží kontrolovat vydávané peníze zejména tzv. bohaté instituce (nejen univerzity), a tak mne obvykle napadá otázka o tom, co je primární v této situaci. Zda finanční blahobyt vede instituce k důslednosti kontroly, anebo důsledná kontrola zajistí relativní dostatek finančních prostředků. Znát odpověď na tuto otázku, by jistě pomohlo i v základní strategii Univerzity Karlovy. Dámy a pánové, o významu Josefa Hlávky a jím založené Nadace podrobněji pohovoří prof. Šmahel za několik okamžiků. Dovolte mi proto, abych Vám popřál hezký umělecký zážitek ve společnosti mladých muzikantů Snítilova kvarteta a celkově příjemně strávený večer v Karolinu. Děkuji Vám za pozornost. V Praze, 25. ledna 2004 Projev prof. JUDr. Václava Pavlíčka, CSc. na slavnostním koncertu při příležitosti oslav 100. výročí založení Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, který se konal dne 26. ledna 2004 ve Velké aule Karolína Magnificence, spectabiles, kolegyně a kolegové, členové akademické obce, dámy a pánové, vážení hosté. Dovolte mi, abych Vás přivítal jménem správní rady Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových na dnešním koncertu pořádaném při příležitosti 100 let od založení Nadání. Dne 25. ledna 1904 podepsal Josef Hlávka v Lužanech svou poslední vůli, kterou stanovil za univerzálního dědice veškerého svého jmění movitého i nemovitého právnickou osobu, která pro všechny časy má nésti jméno „Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových“. Uvedl, že tak činí proto, že nové poměry stále více ukazují, že jen svépomocně, jen usilovnou vlastní prací v zdokonalení a zesílení našeho vědění a umění můžeme dosáhnouti oné mravní a hmotné síly, které k bezpečnému zachránění našeho národa je zapotřebí. Těchto cílů směřujících k zachránění českého národa a k jeho povznesení na světovou úroveň mělo být dosaženo především podporou veškeré vědecké, literární a umělecké činnosti a dále podle jeho slov podporou snaživých a způsobilých studentů vysokých škol pražských. K dosažení toho uložil správě Nadání spolupracovat s Českou akademií císaře Františka Josefa pro vědu, slovesnost a umění a s kuratoriem studentských kolejí pražských reprezentovaném rovněž významnými vysokoškolskými profesory. Založení obou institucí Josef Hlávka inicioval a měly plnit obdobné cíle, které uložil Nadání. Aktuálnost Hlávkových slov o potřebě podpořit úsilí českého národa tak, aby obstál ve světové soutěži svou vzdělaností a ekonomickou vyspělostí trvá i po 100 letech. Po celou dobu nepřetržité existence Nadání se jeho orgány snažily v podmínkách, které společenské poměry umožňovaly přispívat k plnění cílů, které Josef Hlávka vytyčil. Nadání se snaží věnovat prostředky, které mu zůstaly, výhradně k účelům určeným jeho zakladatelem a připomínat výsledky této činnosti pro českou národní identitu. Český národ nevymysleli obrozenci 19. století, jak někteří tvrdí, ani Josef Hlávka, ale jejich zásluhou a usilovnou prací, statečností a sebeobětováním, bylo dosaženo úspěchu ve vědě, kultuře i plného obnovení české státnosti. Josef Hlávka nepodporoval politické aktivity stran a politických skupin, ale podporoval celonárodní obecné cíle. Nadání se nezabývá politikou a i nadále bude platit, že rozhodující pro osud a budoucnost českého národa bude jeho vzdělanost a ekonomická prosperita. Na tradice tehdejší Hlávkou iniciované České akademie pro vědu, slovesnost a umění dnes navazuje Akademie věd České republiky i Učená společnost České republiky. Po listopadu 1989 Nadání navázalo úzkou a prospěšnou spolupráci s těmito institucemi a jejich představiteli a podařilo se též v nových podmínkách obnovit i smysl podpory studentů v Hlávkově koleji. Zvlášť úzká spolupráce se uskutečňuje s nejstaršími vysokými školami České republiky - s Univerzitou Karlovou a s Českým vysokým učením technickým. 100 let působení Nadání se snaží ukázat i výstava otevřená v prostorách Karolína. Dovolte mi, abych Vás po dnešním koncertu pozval k její prohlídce. Od zahájení výstavy byla expozice dále doplněna aby vyjádřila plně kontinuitu činnosti Nadání v proměnách času. Vzpomněl jsem úzké spolupráce s Akademií věd České republiky a se členy Učené společností České republiky. Prosil bych předsedu Učené společnosti, předsedu Vědecké rady Akademie věd České republiky a člena správní rady Nadání prof. PhDr. Františka Šmahela, DrSc., aby vystoupil se svou přednáškou o Josefu Hlávkovi v dějinné paměti. Projev prof. PhDr. Františka Šmahela, DrSc. na slavnostním koncertu při příležitosti oslav 100. výročí založení Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, který se konal dne 26. ledna 2004 ve Velké aule Karolína Vážení hosté, dámy a pánové, na koncerty se nechodí poslouchat přednášky. Není ovšem pravidla bez výjimky a tou je dnešní hudební setkání k poctě velkého muže české historie, zakladatele České akademie věd a umění i Nadání spjatého s jeho jménem. Tu a tam zazní výčitka, umíme-li si dostatečně vážit osobností významu Josefa Hlávky. Má-li někdo v Praze most, a v Řeporyjích ulici, chodíme-li často kolem jeho domů, občas i kolem jeho sochy z dílny Josefa Mařatky, není to málo. Velký Hlávkův portrét od Václava Brožíka visí v zasedací síni Akademie věd, která se ovšem i jinak hlásí k svým prvopočátkům. Nikdo nespočítal, kolik dětí se narodilo v Zemské porodnici, kterou navrhl a postavil, na 3500 nemajetných studentů vstoupilo do akademického života díky jeho kolejím. Hlávkova paměť je roztroušena po českém venkově. Lužany se pyšní zámečkem, který zde Josef Hlávka vystavěl na základě staré tvrze, na svého rodáka nezapomínají Přeštice. Jako malý kluk jsem netušil, že velká hrobka rodiny Nevolovy, která podněcovala moji fantazií na hřbitově v rodné Trhové Kamenici, je vůbec prvním realizovaným dílem architekta Hlávky. Také v cizině nalezneme po něm výrazné stopy. Ve Vídni jen Češi někdy vědí, že Hlávka realizoval mimo jiné projekty Votivního chrámu Panny Marie a monumentální Dvorské opery, tu a tam ještě stojí některý ze 142 činžovních domů, které zde postavil. V posledním desetiletí si naopak začaly Josefa Hlávku připomínat ukrajinské Černovce. To ostatně není divu, rozsáhlý komplex ústředí řecko-pravoslavné církve patří k nejpozoruhodnějším architektonickým památkám, které nejen vystavěl, ale i projektoval. Nemylme se, ani socialistické Československo na kapitalistu Hlávku zcela nezanevřelo. Most přejmenován nebyl, o jeho životě a díle vycházely odborné studie, k 75. výročí jeho smrti byla v roce 1983 vydána příležitostná známka a uspořádáno I. sympozium, v roce 1988 vyšla zatím nejpodrobnější a opravdu přínosná monografie z pera Aloise Lodra. Ostatně samo přežití Hlávkova Nadání je nanejvýš pozoruhodnou kapitolou minulé historie. Vlna zvýšeného zájmu o našeho největšího mecenáše po Karlu IV. přišla, jak se dalo očekávat, po listopadu 1989. První příležitost poskytlo sté výročí založení České akademie věd a umění v roce 1991, které bylo připomenuto vědeckou konferencí, výstavou, slavnostním matiné v Národním divadle i vydáním pamětní medaile k poctě Josefa Hlávky. Krok za krokem také začala restituovat původní nemovitý majetek nová Správa Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových. Neméně je ovšem důležité, že jeho výnos, pokud to je možné, opět plyne ve prospěch původních legátů. Postupnou rekonstrukci Hlávkou projektovaných i postavených objektů rovněž nelze přehlédnout, právě tak jako medaile, literární ceny a početná stipendia pro studenty a doktorandy. Novou etapu rozvoje prožívá Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, ve spolupráci s Českým vysokým učením technickým bylo v posledním školním roce ubytováno s podporou Nadání kolem 150 nemajetných akademiků. Málokterá osobnost novodobých českých dějin zůstává zakotvena v dějinné paměti tak jako Josef Hlávka. A přesto se ozývají nespokojené hlasy. Ano, studijní možnosti zdaleka nevyčerpali především historici a uměnovědci, nemálo úkolů má před sebou i Správa Nadání. Otázkou jiného druhu je širší povědomí o Hlávkovi. Anketa, která se kolemjdoucích dotazovala na Josefa Hlávku, skončila, jak se dalo čekat. Tu a tam někdo věděl, že má v Praze most. Nejinak by to dopadlo, kdybychom se vyptávali na Josefa Jungmanna či Františka Palackého… Dějinná paměť, nemá smysl to zastírat, je nespravedlivá. Svou pozornost soustřeďuje na několik jedinců, do nichž promítá v jakési zjednodušené esenci příkladné zásluhy a zavrženíhodné skutky. V mohutném stínu Josefa Hlávky tak zůstávají desítky a stovky větších i drobných dobrodinců a mecenášů, kteří by si ve svém souhrnu rovněž zasloužili pomník kovu trvalejší. Na druhé straně v dějinném čase, který žijeme, postrádáme nového Hlávku a neprávem někdy přehlížíme zástupy drobných přispěvatelů na charitativní sbírky, zahraniční solidární pomoci a v poslední době i na domácí děravé zdravotnictví. Žijeme v jiné době, v níž se uplatňuje jiné pořadí hodnot a ideálů. Ostatně teprve s delším časovým odstupem vysvitne, jak se o systémovou obnovu nadační činnosti v podmínkách České republiky zasloužil její první prezident. Ano, lze slyšet hlasy, kdo má, tomu se to dává. Jiní ovšem mají mnohonásobně více a pokud přispívají na veřejné prospěšné věci, pak více méně jen proto, že tím získávají výhodnou reklamu anebo odpisy daní. Řekl jsem více méně, abych se nedotkl jinak smýšlejících sponzorů. Sponsoring má zatím k mecenášství daleko, třebaže i v něm bývá větší či menší tužba po vlastním zviditelnění za života i po smrti. Jestliže marně dnes hledáme následovníky Josefa Hlávky, pak musíme vzít v potaz, že byl dítětem a mužem své doby. Dnešní milionáři přišli k majetku většinou snadno, zpravidla spekulacemi a jsou příliš mladí na to, aby pomýšleli na své zvěčnění chvályhodným mecenášstvím. Doba, do níž se Hlávka narodil, byla obnoveným jarem českého národa. Na gymnáziích v Klatovech a v Kolíně se potýkal s němčinou, která mu ostatně přijde velmi vhod ve Vídni a bez níž by se ani v Čechách neuplatnil. Pohnutý revoluční rok 1848 ho zastihl v Praze, kde jako sedmnáctiletý student Stavovské reálky působil ve studentské legii. O rok později byl již zvolen do výboru Akademického řečnického a čtenářského spolku. Před zatuchlostí Prahy nastupujícího Bachova absolutismu ho uchránil odchod na studia do Vídně, kde v roce 1854 absolvoval Akademii výtvarných umění s nejvyšším možným oceněním, s nímž bylo spojeno i úplné osvobození od vojenské služby. Jeho rané projekty vzbuzovaly respekt, sebevědomí si zvýšil poznatky z tříleté studijní cesty po Itálii, Sicilii, Řecku, Francii, Anglii, Belgii a Německu. Po návratu zůstal ve Vídni s plnou hlavou plánů, avšak zcela bez prostředků. Stavebním podnikatelem se stal proti své vůli, aby se uživil. V této životní etapě se na něho pousmála vrtkavá Štěstěna, když mu přední vídeňský stavitel František Šebek, u něhož se osvědčil jako stavbyvedoucí, zdarma předal zavedenou kancelář včetně veškerého stavitelského zařízení. Císařská metropole právě v té době procházela do té doby nevídaným stavebním rozmachem. Mladý Hlávka využil příležitosti a díky svému talentu, získané erudici a především mimořádnému nasazení všech svých sil úspěšně realizoval jednu významnou stavbu za druhou. V krátké době získal nezanedbatelný majetek, množily se i pocty. Ve věku třiceti čtyř let mu bylo uděleno čestné měšťanství Vídně, v dubnu 1868 byl vyznamenán řádem císaře Františka Josefa, krátce předtím získal jednu z druhých hlavních cen za architekturu na Pařížské světové výstavě. Poslední z uvedených poct dokládá, že bychom v Hlávkovi neměli vidět jen stavitele a podnikatele. Výčet dalších ocenění, čestných funkcí i dokončených staveb v první fázi jeho podnikatelské činnosti by jen zvýraznil úspěšnou kariéru chudého českého synka v cizině. Josef Hlávka neznal odpočinku. Ve své firmě najednou realizoval několik desítek staveb, neustále cestoval po staveništích v celé monarchii, zvláště náročná pak byla výstavba rezidence řecko-katolického biskupství v Černovcích. Aby stavbu v tomto zaostalém koutě monarchie uskutečnil, musel zde postavit cihelny, otevřít kamenolomy, postavit vlečku a přivést z Vídně kameníky a jiné řemeslníky. Na podzim 1869 psychicky i fyzicky vyčerpaný Hlávka ochrnul na obě nohy a v osmatřiceti letech byl odkázán na invalidní vozík. Celé tři roky vzdoroval, ze svého pokoje řídil veškeré práce a čelil svým nepřátelům, kritikům a závistivcům. Do vrcholků bijí větry, pradávný postesk filozofa Abelarda, platil i pro Josefa Hlávku. Místy ovšem mohla být i kritika na místě. Činžovní domy, které ve Vídni i v Praze stavěl s výhledem na vysokou rentabilitu, měly daleko k jeho neogotickým chrámům, k veřejným budovám či soukromým palácům. Po čtyřech letech neúspěšné léčby Hlávka v dubnu 1873 vrátil stavitelskou koncesi a předal rozdělané stavby. Dále se léčil, na velkostatku v Lužanech, který v roce 1866 původně zakoupil pro svoji matku, začal hospodařit, zvláště když se po letech jeho zdravotní stav zlepšil natolik, že zprvu o berlích a později jen o holi mohl s přáteli podnikat výlety do okolí. Sotva pookřál, začala chřadnout jeho milovaná žena Marie, která odešla na věčnost v listopadu 1882. Patrně oprávněně se soudí, že to byly životní svízele a rány osudy, jež Josefa Hlávku přiměly k úvahám o pomíjivosti pozemského bytí o účelném vynaložení jmění ve prospěch obrozujícího se českého národa. Loajalita k císařskému domu, bytostný konservatismus a zakotvení ve staročeské státoprávní politice nebyly ovšem na překážku jeho službě národní ideji. Povšiml si toho již Jan Neruda: „národ je chudý a dá jen, co má, co může; a těch Hlávků, kteří jsou bohatí a přece dají, je málo“, a to na rozdíl, jak dodává, od dvou set velkostatkářů, kteří na národní věci nedají pranic. Hlávka nebyl výjimkou jen tím, že hleděl ku podpoře a k rozvoji českého ducha. Natažených rukou bylo mnoho a je věru neradostné číst žebravé a současně pochlebnické dopisy, které dostával i od soudobých velikánů. Drobné prosebníky nepřehlédl, almužny jim pouštěl ze své lužanské pracovny penězovodem vlastní konstrukce. I detaily mohou být výmluvné. Řídil se zásadou: přispějte, pak dám i já; těmito i jinými slovy dával najevo, že se nenechá oškubat, že nechce být, jak říkával, pouhou „fangličkou“. Hlávka i jako mecenáš myslel koncepčně, měl své představy a tvrdošíjně je též prosazoval. Svému národu chtěl prospět ve více směrech, a to s podivuhodným rozmyslem. Nejprve přišla na řadu česká univerzita zřízená po rozdělení jednotného vysokého učení v roce 1882. Nejvíce bylo tehdy zapotřebí zajistit české učebnice a jiné pomůcky. Teprve mnohem později Josef Hlávka finančně zajistil kolej pro nemajetné studenty jako zařízení, které vedle střechy nad hlavou mělo mladým mužům poskytnout jazykovou i společenskou výchovu včetně tělesného výcviku. Královskou učenou společnost Hlávka zprvu mínil proměnit v Národní Akademii, když se však tomu vzepřela její německá část, začal se zabývat myšlenkou na založení České akademie věd a umění. Jeho nezměrné úsilí v tomto ohledu bylo korunováno zakládací listinou, kterou 5. prosince 1892 vydal a česky podepsal císař František Josef I.. Hlávka odmítl návrh, pojmenovat Akademii jeho jménem, přijal však volbu za jejího prvního prezidenta. V posledních dvou desetiletí 19. a na počátku 20. století nebylo v Praze a v Čechách stavby širšího významu, na níž by se Josef Hlávka svými radami i finančními příspěvky nepodílel. Stačí tu připomenout opravu Dienzenhoferova chrámu v jeho rodných Přešticích, rekonstrukci hradu Karlštejna, obnovu povodní strženého Karlova mostu nebo novostavbu Národního muzea. „Kus života“, jak se sám vyjádřil, mu vzalo prosazení Akademie výtvarného umění a zajištění její novostavby na okraji Stromovky. Podporoval kdekoho, výtvarníky, spisovatele i hudebníky, krajanské spolky i rodící se Českou filharmonii. Na sklonku života měl Josef Hlávka stále více na mysli i národohospodářskou složku českého vzestupu, a proto roku 1903 ztrojnásobil původní nadaci určenou na vznik jakési průmyslové akademie a dal tím podnět ke zřízení Národohospodářského ústavu, k němuž o tři roky později také došlo. Své dlouhodobé mecenášské úsilí Josef Hlávka završil založením Nadání Josefa, Marie a Zděnky Hlávkových, které se po jeho smrti 11. března 1908 stalo univerzálním dědicem veškerého jeho movitého i nemovitého majetku. Dnes si připomínáme sté výročí vzniku statutu tohoto Nadání, které Josef Hlávka 25. ledna 1904 na zámku v Lužanech připojil ke své závěti. Josef Hlávka měl v největší oblibě kvarteta, poslouchal ovšem i Mozarta, Antonín Dvořák patřil k jeho stálým hostům v Lužanech i v pražském bytě, neméně často zde s Českým kvartetem vystupoval i Josef Suk. Jsem si jist, že by si se svou druhou ženou Zdeňkou, vynikající klavíristkou, rád dnes poslechl i mladé Snítilovo kvarteto. Pěkný zážitek.